Kešování a brody Bílého potoka
Opět tak trochu marně hledám volný čas, abych napsal pár řádků. Teď, je chvilku před nedělním obědem, jsem si ho našel. Ale hned jak budu povolán k svátečnímu stolu, balím krám a jde se jíst..
Ještě bych rád trochu zavzpomínal na víkend minulý. V pátek večer jsem vyrazil na velkolepý odlov keší v okolí Vyškova. Velkou skupinu tvořilo několik hledačů místních a naše slatinská partička doplněná o Marekla a Aničku. Marekl patří ke české špičce co se hledání keší týče, takže jedinečná příležitost, seznámit se s žijící legendou:)
Nejzajímavější keší večera byla hned ta druhá, pak třetí a vlastně i předposlední a poslední. Tudíž vlastně všechny. První nás přivedla ke vchodu do Vojenské akademie v Dědicích. Za úkol jsme měli opsat nějaké číslo na boční straně bankomatu, který stál uvnitř budovy a sledován byl dvěma strážníky. Sám jsem se akce nezúčastnil, čekal jsem venku u aut, ale i tak jsem si užil svělou zábavu. Najednou, jako na povel, se všem začaly rozvazovat tkaničky, padaly jim předměty na zem...všechno proto, aby mohli „nepozorovaně“ pátrat po číselné indicii. Po dlouhých minutách se podařilo číslo najít a zapsat, mohli jsme se vydat na odlov.
Následoval průzkum podzemí, neboli další příjemná kanálovka. Šli jsme cca 150 metrů tubusem kanálu, naštěstí čistého. Ale o to nižšího. Už po pár metrech začaly všechny přítomné pořádně bolet nohy, nebylo si kde odpočnout, všichni byli tak natěšení, že jsme kanálem doslova proletěli. Na konci nás čekala odměna v podobě pěkné kešky a na oslavu jsme otevřeli lahev modrého portugala. Stylový byl výlez z podzení. Rozhodli jsme se pro cestu kolmo vzhůru, víkem. Ocitli jsme se někde mezi zástavbou a zahrádkami. Malovaný čert v podobě vlčáka se naštěstí nekonal.
Naskočit do aut a přesunout se k rybníku, toť další plán cesty. Na hrázi jsme vyrušili zamilovanou dvojičku, naštěstí pro ně, naneštěstí pro nás, byli teprve v rozehřívací části aktu...Keš jsme hledali pomocí baterky a svítících bodů připevněných na stromy. Zhruba po 100 metrech rozmístěné „světlušky“ nás přivedly k hledanému pokladu. Cestou zpět jsme opět vyrušili zmiňovaný pár, opět bez většího vizuálního úspěchu, zato za velkého smíchu....
Poslední keš večera, třešnička na dortu. Na řadu přišel nafukovací člun, naše kalhoty opět spadly k zemi. Ano, poklad se zase nacházel na ostrůvku rybníka. Demokratickou volbou jsem byl vybrán já a Štěpán, protože jsme měli s tímto způsobem dopravy čerstvé zkušenosti. Vybaveni vysílačkami jsme vyrazili čeřit klidnou vodní hladinu. První pokus dobití ostrova skončil najetím na mělčinu,museli jsme proto rychle vycouvat, báli jsme se protržení člunu. Za jemného mrholení jsme se vrátili zpět na břeh pro silnější baterku a zkusili se vylodil na druhé straně ostrůvku. Tentokrát se zadařilo a keš byla naše. S velkou slávou jsme se vrátli zpět a mohli vyrazit domů do postelí. Nevěřili by jste, jak taková půlnoční vyjížďka unaví.
Neděle patřila kolům. Ale i tak jsme měli k vodě opět hodně blízko. Možná ještě blíž než v pátek na člunu. Já, brácha a Martin jsme vyjeli na Bílý potok. Nádhernou to vyjížku plnou brodů, lesních čestiček,mlýnů, vody, bláta, všeho co si můžete představit. Odjezd jsme naplánoval už na osmou ráno, to abychom byli brzo doma. Brzo doma jsme ale rozhodně nebyli, protože cesta je to dlouhá a náročná. Brody a následné výjezdy promočeným bahnem daly pořádně zabrat a tak jsme vzali za vděk každou možnou přestávkou. Tekutiny a nějaké to sousto třeba někde dostat do těla. Cestou padlo několik keší, většinu si odlovil pouze Martin, protože já je už měl. Na mě zbyla pouze jediná v prudkém kopci kousek před Bítýškou. Tam jsme se také zastavili na oběd, česnečku v chlebu a nějaké to maso. Parádní pauzička přišla ještě na přehradě, kde jsme lehli na trávník a relaxovali. Zasloužený odpočiněk...
Tentokrát bez fotek....
