Podzimní Chřiby
19. 11. 2010
Tomuto výletu opět předcházelo nekonečné sezení před monitorem počítače a přemýšlení, na kterou světovou stranu od Brna se vydám, kterou z nenavštívených lokalit zvolím. Páteční volno, v kalendáři označeno výrazným červeným kolečkem, se kvapem blížilo a lákalo k většímu výletu. Z nekonečné skupiny možností jsem vybral Chřiby. Hluboké lesy, kopce, památky, to vše v pestrých barvách podzimu.
Vstupní branou do jižní částí Chřibů jsou Koryčany, sympatické město s pěkně opraveným náměstím. Zde jsem udělal pouze krátkou návštěvu, našel první kešku pro mě svátečního dne a přesunul se pár kilometrů do kopců, na parkoviště pod Vršavou. Ranní opar se pomalu rozplýval a já mohl vyrazit do lesů. Většinu cesty jsem se řídil podle GPS a značené cesty mě nechávaly chladným. Beztak byly povětšinou rozježděny traktory svážejí dřevo, po spadaném listí mimo cesty se šlo opravdu příjemně.
První zastávkou na cestě byly Moravanské lúky, přírodní rezervace s bohatým výskytem ohrožených druhů rostlin.
Poté jsem se vydal na nejvyšší kopec v okolí, 543 metrů vysoké Bradlo. Nezastírám, že mě k výstupu lákala hlavně keška, ale těšil jsem se i na slibovaný výhled. Rozhled však nebyl nijak velký, ale byl první a navíc jsem v dálce zahlédl hrad Buchlov. Daleko horší to bylo s hledáním krabičky. I když jsem jí věnoval více než půl hodiny poctivého pobíhání, šmátrání a převracení každého kamene, zůstal mi její úkryt utajen a nezbylo než s nepořízenou pokračovat v cestě. Strmé klesání se ukázalo jako nepříliš ideální pro moje kolena, ale i tak se mi nechtělo zacházet si pár desítek metrů na cestu. Když ono to šustění listí a praskání větviček bylo tak příjemné. Krátkou zastávku na občerstvení jsem si dovolil u Zubkovi studánky a pokračoval tichým lesem z kopce dolů k silnici.
Abych dorazil až k sv. Klimentu, musel jsem všechny ztracené výškové metry opět nastoupat. Vynaložená námaha se ale bohatě vyplatila. Sv. Kliment je bývalé hradisko zbudované v 9. století nad obchodní stezkou, dnes tu můžeme pozorovat pozůstatky kostela, do jehož základů jsou umístěny lavice i oltář, ale i stavby postavené v časech nedávných. Dřevěnou kapli z roku 1964 (původní tu stála už v roce 1880) a zvonici sv. Gorazda (1985). Celý prostor na mě působil až magicky, z každé strany dýchala historie a navíc to ticho všude kolem.
Pár kilometrů jsem se nechal vést žlutou turistickou značkou, vychutnával si barvy podzimu a těšil se na Kazatelnu. Srdíčko se mi rozbušilo, když jsem ji poprvé uviděl, nelžu. Mohutné pískovcové skalisko, v něm vytesané schůzky a z vrcholku výhled pro Bohy. A také pro mě! Dlouhé minuty jsem seděl na vyhřátém kameni, přidržoval se kříže vsazeného do pískovce a kochal se výhledem. Po levé straně si majestátně hověla zřícenina hradu Cimburku, za ní se třpytila hladina koryčanské přehrady, zbytek výhledu vyplňovaly barevné lesy a křišťálově modrá obloha.
K zřícenině to bylo už jen pár kilometrů, přesněji řečeno dva. Ale pouze s podmínkou, že budu opět ignorovat značené cesty a půjdu rovnou za nosem a šipkou GPSky. Malou odbočku jsem si dovolil jen k odlovení kešky u skály Kozel, kterou pro svůj výškový profil hojně využívají sklálolezci.
Jak jsem byl z celého výletu v dobré náladě, Cimburk mi ji dokázal během chvíle rozdrtit na prach. Zříceninu si do správy vzala partička nadšenců, kteří se vlastními silami pokoušejí zchátralé hradby zachránit, ale já měl spíše pocit, že si pobyt na hradě náramně užívají a na případného návštěvníka příliš nedbají. Mám pocit, že o záchranu takové památky by se měly starat úřady a profesionální firmy a ne společenství podivných lidí.
Jak jsem se vracel k autu, vracela se i dobrá nálada. Pozoroval jsem okolní přírodu, snažil se zaslechnout a následně zahlédnout nějaké zvíře, což se mi však nepovedlo. Fauny se nedostávalo, flora se rozdávala po hrstech. Na široké lesní cestě jsem se zahleděl do padajícího listí. Sypalo se z korun stromů se švýcarskou přesností a možná až deprimující německou pečlivostí. Přemýšlení o rovnicích a intervalech padání listí ukončila až česká lehkomyslnost, to když se můj kotník vzpříčil v odvodňovací drážce uprostřed cesty. Naštěstí nešlo o nic vážného, mohl jsem se tak zarostlou cestičkou prodrat k osadě Vršava, tam si užít posledních výhledů a závěrečným kilometrem k autu uzavřít kolečko chřibskými lesy.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
