Praha - druhá část
Pokud jsme se doteď pohybovali na dosah památek Hlavního města, od střetnutí s Angličany jsme zapluli do nám neznámých končin. Pracovní název: Praha z jiného úhlu pohledu. Nejdříve jsme si prošli Karlín, místní židovskou synagogu a krásný kostel, o kterém jsem si bohužel nic nezapamatoval. Chtěli jsme pokračovat v cestě, když se před námi začala zvedat cesta na kopec Vítkov. Někde v dáli na samotném vršku jsme viděli sochu bojovníka Žižky a hned nám bylo jasné, že se tomuto smrťáku budeme muset vyhnout. Kouknutí do mapy nás vysvobodilo. Kousek od nás byl totiž Florenc a na něm ukrytá keš. Oddechli jsme si.
Další zajímanou částí procházky byl Žižkov, Prosnulá to část Prahy. Naše první kroky mířily ke stadiónu místního prvoligového klubu. Ne, že by jsme se tam museli bezpodmínečně zastavit, ale keš pod názvem "Ivánku, kamaráde" nemohla být ukryta nikde jinde. Právě zde hrál svoji nečistou hru Ivánek Horník, právě tady se rozhodovaly fotbalové zápasy od stolu. Aby jsme mohli kapříky ve formě krabičky odlovit, bylo třeba zbavit se hlídače. Toho jsme hned při vstupu zaujali a nespustil z nás oči. Aby také ne, když viděl Martina, jak šplhá po vstupní bráně. Začali jsme se proto tvářit jako turisti, zkušeným okem jsme obhlédli tribuny, trávník a předstírali odchod. Hned za bránou jsme udělali šikovnou myšku, prodrali se parčíkovou zelení a keš byla naše. Jak z čítanky pro rychlý lov. Ani by jste nestihli říct korupce. Tak ahoj Ivane, kapříci připluli a my spěcháme na jinej stadion, kde se hraje pořádnej zápas, o jehož výsledku není předem jasno.
O tom, jak jsme se marně snažili najít levnou hospodu nebudu snad ani psát, není to nic zajímavého, jen bych tu musel vypisovat závratné sumy z jídelních lístků umístěných u vstupu do lokálu. Dovnitř jsme se přes tyto tučné závory nedostali. Oběd tak proběhl formou studeného paříže s rohlíkem v místním parku na zábradlí. Společnost nám dělalo asi sto nenasytných holubů, proto oběd netrval déle než bylo nezbytně nutno.
Jelikož
i přes velmi krátkou obědovou pauzu utíkal čas rychleji, než
bychom si představovali, byli jsme nuceni sáhnout ke zbabělému
kroku. Využít hromadné dopravy a zrychleně se tak přesunout ke
stadionu, kde nás už čekal František. Na zastávce jsme
koketovali s myšlenkou vytáhnout naše brněnské šály, ale v
autobuse narvaném slávisty by jsme nejspíš ztropili povyk.
Celý den jsme se těšil na keš ukrytou přímo u stadionu, ale po vystoupení z hromadného prostředku mi bylo hned jasné, že v tom davu lovit nepůjde. Již hodinu před zápasem bylo prostranství před Edenem zalito červeno bílou lavinou. Hloučky postav s červenou hvězdou na hrudi se posouvaly ze strany na stranu, jen tu a tam jsme zahlédli spřízněnou duši v barvách nám sympatických. Nechali jsme se nasát tou správnou fotbalovou atmosférou, z každého rohu bylo cítit, že domácí celek neochvějně okupuje nejvyšší příčku ligové tabulky.
S lístkem v ruce jsme prošli důkladnou kontrolou a s otevřenou pusou zůstali stát. Zírali jsme na krásný stadión, na sportovní stánek, o kterém každý fanoušek sní. Nezbývalo než přát a závidět. Prní sedačky jen kousek za pomezní čarou, žádné oplocení narušující kontakt mezi publikem a hrací plochou, obrovské světelné tabule,příjemné sezení. Něco podobného bych si představoval i Brně, jen o kousek větší. Dlouhé minuty jsem seděl a koukal se po tribunách, vychutnával klobásu za 55 korun pražských a těšil se, až se podobný kousek podaří postavit i u nás.
O zápasu se rozepisovat nechci, hra Brna nestála za nic a veškeré povídání by sklouzlo na kritiku brněnských „fanoušků“ a jejich extempore při vhazování světlic a verbálnímu projevu podobnému výstupům Hitlera za jeho největší slávy. Celkově jsme s výletem nad míru spokojený. Vyzkoušel jsem si cestu vlakem na trase Brno-Praha, kterou při nejbližší příležitosti opět využiji, viděl jsem méně navštěvované části Prahy, stál pod žižkovským vysílačem, přežil jsem výstup na sloup, viděl jsme krásný stadión a našel spoustu keší. Výlet jak má být, snad kdyby jen ta sranda nevyšla na 700 korun:)
