MIŠÁKOVY GEO-KOLO-VÍNO A JINÉ ZÁŽITKY

       Pro život není zcela od věci znát svoje dobré a špatné vlastnosti, vědět, jak se zachováme v té či oné situaci, umět odhadnout svoje síly. Můžeme pak lépe využít svoje kladné stránky a ty méně reprezentativní nedávat příliš na odiv. Já si například moc dobře uvědomuji, že se velice často oddávám plánování, avšak procento uskutečnění je doposud velice malé. Jedním z dalších plánů tak bylo tohle procento zvýšit. Částečně se mi to podařilo studiem angličtiny a nově i četbou knih. Ano, již dlouho jsem se těšil, jak se začtu do jedné z knížek, ale nedostatek času a …... kdepak, prostá lenost za to mohla. Proto jsem rád, že se nyní mohu pochubit hned trojicí knih, které mám v seznamu přečtených od vánočních svátků.

       První z nich byly Povídky od Zdeňka Svěráka. Na rojezd vcelku útlá knížečka o desatero povídkách, které v sobě nesou nezaměnitelný humor, nám tak dobře známý z mnoha Svěrákových celovečerních filmů. V povídce Ruslan a Ludmila jsem si při čtení dokonce připodobnil opraváře aut Bakaláře k hrobníkovi Brožovi v podání Ondřeje Vetchého z filmu Kolja. Jeho projev mi připadal tak podobný. Nejednou se mi stalo, že jsem se přistihl, jak se při čtení směji nahlas.

       Druhý svazek listů vlastně ani nemohu počítat mezi knihy. Jde od turistického průvodce, který jsem si chtěl prostudovat s předstihem, ne až po cestě do Západních Tater – Roháčů. Průvodce jsem nečetl celý, řekl bych, že jsem ho jen velmi podrobně prolistoval. Svoji důležitou roli si střihne až za několik málo měsíců.

       Třetí kniha mě zaujala nejvíc. Do Vladivostoku na zrmzlinu na kole. Název je více než výstižný. Autor Jan Tomšíček v cestopise popisuje svoji výpravu, při které na třicet let starém Favoritu ujel za 220 dní úctihodných 22 000 km, vlastní silou se tak dostal z Jevíčka, přes Slovensko, Ukrajinu a nekonečnou Rus až do Vladivostoku a zpět. Pouze na zpáteční cestě byl nucen kvůli sněhu přejet Sibiř vlakem. To činilo dalších 3000 km. Tomšíček, který už absolvoval cestu přes celou Afriku, též na stejném kole, o sobě již na začátku knihy prohlašoval, že je tulák a to se během prvních pár stránek potvrdilo. Nebylo mu cizí požívat potaviny nalezené podél cest, spal zásadně v lese nebo pod mostem či v dřevěných přístřešcích podél železniční tratě. Též s hygienou si nedělal příliš velké starosti. Často jsem se tak dočel, jak o sobě prohlašuje, že sám sobě smrdí jako tchoř, nebo že by se po týdnu mohl konečně vykoupat. Velice zajímavé pak byly jeho postřehy ze setkání s lidmi, kterých bylo několik každý den. Pravidelně se tak opakovalo popíjení vodky, hovory o alkoholismu, který je v Rusku opravdu velký problém. Často smutné pak bylo si číst o životní úrovni lidí, jejich platech, osudech.Velice rychle se mi tak potvrdila otřepaná fráze, že Rusko je země neomezených možností.

Ještě zvování nakonec. Hurá na další knihu.