MIŠÁKOVY GEO-KOLO-VÍNO A JINÉ ZÁŽITKY

        Dlouho jsem se na cyklovýlet do Bílých Karpat těšil. Měla to být jedna ze dvou prázdninových cest a tak jsem si ji chtěl patřičně užít. Ve čtvrtek ráno jsme s Martinem vyjeli z hlavního nádraží směr Bojkovice. Už ve Slavkově začalo pršet a déšť se nás držel až do výstupní stanice. V takovém počasí se dost dobře nedalo jet a tak jsme se schovali do místní hospůdky. Bylo třeba předělat denní trasu. Z původních 60 km jsme se rozhodli pro pouhých 15. Po dobrém obědě a dvou partiích šachů jsme se konečně vyhoupli do sedel a šlapali první kilometry. Krajina Bílých Karpat je okouzlující. Dominují ji nekonečné zelené louky, o jejich zpestření se starají nerovnoměrně rozeseté soliterní stromy. Cestou jsme odlovili jednu keš v Komni, rodné to vesnici J.A. Komenského. Komňa je vlastně jen jedno z jeho rodišť, o tuto poctu se totiž perou ještě další dvě vesnice. Ale keš byla naše, tak jaké pak dohady. Přehoupli jsme se přes jeden kopec a už jsme hledali ubytování ve Starém Hrozenkově. Ideálním se zdála být ubytovna hned u hraničního přechodu. Stali jsme se tak po týdnu jedinými nocležníky, slečna v recepci z nás byla dosti vyplašená. Příjemné prostředí nové ubytovny jsme hned využili k odpočinku. Navečer jsme si šli koupit nějaké to vínko a jídlo, večer samotný jsme trávili ve společenské místnosti. Do oken neustále bubnovaly kapky deště, obávali jsme se pátečního počasí.

        Ráno nás ale přivítala polojasná obloha a tak jsme mohli pokračovat v cestě. Podle itineráře nás čekal pořádný výstup. Obec Výškovec dostála svému názvu, ve dvou třetinách kopce nezbylo než sesednout a tlačit. S přibývajícími metry houstla i mlha, na samotném vrcholku foukal velice studený vítr a nebylo vidět na 10 metrů. Odlovil jsem si místní keš, podívali jsme se na památník letců a pokračovali v krasojízdě. Chvílemi jsme pochybovali, že je půlka července, mlha se tu dala krájet. Rozhodli jsem se pro další změnu plánované cesty, nemělo by smysl šlapat dva nejvyšší kopce, protože by z jejich vrcholů byla vidět jen mlha hustá jako mléko. Velký Lopeník a Velkou Javořinu jsme tak vynechali. Dost mě to mrzelo, ale ušetřili jsme tak dost času, takže jsme se napojili na původní plán. V rychlém tempu jsme projeli Karpatské podhůří a po pár hodinách se ocitli ve Velké nad Veličkou. Tady přišel na řadu oběd, který se díky sílícímu dešti protáhl na půl druhou hodinu. Opět bylo nutno změnit trasu výletu. Cílem dnešního dne byl kemp ve Strážnici, kam jsme přijeli celí promoklí, protože 5 km před koncem cesty přišel pořádný liják, ale nám se už nechtělo zastavovat. Museli jsme do kempu přijet včas. Povedlo se a díky velkému štěstí jsme dostali poslední volnou chatku. Ubytování tohoto stylu bylo díky promočenému oblečení nutností.

        Večer jsme si prošli Strážnici, najedli se v místním hotelu. Večer jsme si opět dopřáli vína, tentokrát od místní rodačky, která nám ho nabídla přímo u chatky. Za dva litry chardonay jsme zaplatili 80 korun. K tomu jsme si nakoupili spoustu sýrů a salámů. Aby zábava nestála, hráli jsme karty. Nejdřív se mi Martin snažil vysvětlit pokr, ale když zjistil, že jsme v tohle neprůstřelný, vsadili jsme raději na osvědčenou válku. Touhle dětskou hrou jsme si vydrželi bavit dobrou hodinu….

        Probudili jsme se do slunečného rána, nasedli na kola a vyrazili směs Skalice. Cestou jsme si v Petrově prohlédli místní krásné sklípky a odlovili kešku u moderního kostela. Skalici moc dobře znám, projížděli jsme tudy už minulý rok a před pár týdny jsme zde navštívili koncert Čechomoru. Po prohlídce města následoval přejezd do Holíče, odlovení kešky u zchátralého zámku. Poté jsme se pokusili dostat na druhou stranu řeky Moravy, zpět do Česka. Ale tak trochu jsme bloudili a najeli si tak 15 km navíc. Tak i tak jsme přijeli od Hodonína a na místním nově opraveném náměstí u radnice jsme si pochutnali na skvělé česnečce. Chvilka odpočinku musela stačit, chtěli jsme pokračovat v cestě. Lužice, Bojanovice, Mutěnice, Dubňany a Milotice. Tak vypadala naše cesta. Během těchto 15km jsme posbírali 5 keší. Večeři jsme si dali v Milotickém zámku, kde jsme potkal pana Kundratu, vinaře u kterého jsme už dvakrát koštovali víno. Po dobré večeři nás pozval do svojí nově otevřené vinotéky na pár vzorků lahodného vína. Večer byl zamluvený sklípek u pana Macka, museli jsme si napřed ale najít místo na nocleh a trochu se umýt. Využili jsme k tomu altánek, k hygieně pumpu. Za sílícího deště jsme si oblékli plavky a skočili pod ledovou vodu. Právě procházející vinař nechápal, co to vlastně vidí. Museli jsme ho ubezpečit, že jsme naprosto normální..

        Po osvěžující sprše a chvilce odpočinku na karimatce jsme se přesunuli na druhý konec Šidlen do sklípku pana Macka. Pro Martina to byla první návštěva sklípku. Byl ohromen tou úžasnou pohodou, za kterou tam já tak rád jezdím. Za večer padlo několik lahví vína, převážně Möllera. Nikde jsem nepil lepšího. Ale Martin, protože nebyl zvyklý, měl po pár hodinách problém s mluvou a rovnováhou. Naštěstí se vše obešlo bez problémů. Nejvíc jsem měl strach z možného konfliktu mezi námi a rodinkou z Prahy, která také trávila páteční noc u pana Macka.. To se ví, když se o Brnu povídá jako o zalidněné zatáčce před Vídní, nenechá nás to klidnými. Vše se mi podařilo naštěstí nějak ukočírovat. Pro lepší náladu jsem s panem Mackem zazpíval pár moravských písniček a aby si i Pepíci přišli na své, zapěli jsme „Na Pankráci“. Kolem třetí ráno jsme postavili před sklípkem stan, ale nakonec jsme nocovali venku. Konečně. Moje první spaní pod širákem. V sobotu ráno jsem složil stan a uklidil, počkal až se Martin probere po krušné noci a zavelil k odjezdu, čekal nás rychlý přesun na vlak do Břeclavi. Cestou jsme dali jen jednu keš a bez větších přestávek přijeli k poledni do Břeclavi. V hostinci jsme si poručili rozlučkovou česnečku a nasedli na vlak směr domov.