Cestou necestou Moravou
Mišák se rozhodl pro zvláštní cyklovýpravu z Ostravy do Brna. Nedalo mi to a zeptal jsem se ho na pár otázek, které by nám měly nastínit průběh a zákulisí této cesty.
Vydal jsi se sám na kole napříč republikou, respektive ze severu na jih. Jak v člověku uzraje myšlenka, vydat se na takový výlet?
Předcházela tomu volnější chvíle v práci, kdy jsem měl čas dát volnost svým myšlenkám. Naskočila mi vzpomínka na článek o putování podél českých hranic a už jsem se jí nepustil. Jen ji bylo třeba trochu poupravit, na tak dlouhou jízdu jsem neměl čas ani sílu. Cesta z Ostravy do Brna po mezinárodní stezce Greenways se mi hned z počátku zdála ideální. Stačilo se podívat na mapu a o motivaci bylo postaráno. Navíc tu byla touha po sólovém výšlapu, kdy je člověk odkázán sám na sebe.
Nenajde se moc lidí, kteří by toužili zdolávat dlouhé kilometry bez společníka.
Já o tom snil. Často si čtu vyprávění lidí, kteří zdolali celé kontinenty, putovali několik měsíců. Jediným společníkem jim bylo kolo a pár věcí nacpaných v brašnách nad zadním kolem. Lákala mě jejich filozofie samotného jezdce na nekonečné cestě. Vše jsem si ale musel přizpůsobit dle vlastním měřítek.
Zkus trochu popsat svoji cestu.
Vlakem jsem se přepravil do Ostravy Svinova, nasedl na kolo a vydal se k domovu:o)
Nevěděl jsem, že je to tak jednoduché...
Zní to snadně, ale čekalo mě více než 230 kilometrů za tři dny. Vlastně jen dva, ale k tomu se dostanu. Jelikož jsem měl cestu docela dobře rozplánovanou, věděl jsem, že musím hned první část cesty docela šlápnout. Z vlaku jsem vystoupil před šestou odpolední a před setměním jsem chtěl být o 40 km dál, v Nové Jičíně. I při rychlé jízdě jsem si stačil užívat okolní krajinu a vesnickou architekturu, která je na severu značně odlišná. Nový Jičín mě přivítal stylově – na můj triumfální příjezd se přišly podívat stovky lidí, náměstí bylo takřka plné. No to bych se hodně chvástal, nachomítl jsem se k slavnostnímu otevírání opraveného náměstí. Hlavní hvězdu, Annu K, jsem si však vychutnal až ze stanu, nemohl jsem si dovolit hledat místo k přespání potmě.
Nocoval jsi v kempu nebo jak se říká nadivoko, v přírodě?
Při plánování využívám internetu, kde se dá o dané lokalitě získat nepřeberné množství informací. Mohl jsem se tak s předstihem podívat na místo, kde bych rád přenocoval. Pro první den jsem si vybral amfiteátr kousek za Jičínem. Původní plán byl rozprášen hned při příjezdu, když jsem zjistil, že v místě stojí i hospoda a přes slavnosti na náměstí se těšila hojností návštěvníků. Rozumný hostinský však pochopil moji situaci a dovolil mi přenocovat u nedalekého ohniště. Plán tedy ze 70% vyšel.
Měl jsi zkušenosti s tímto typem nocování?
Již pár let vyrážíme na kola a snažíme se spát mimo kempy a jiná zařízení, zkušeností mám tedy dost, ale bylo to poprvé, co jsem na cestách spal sám. Nepříjemný pocit jsem měl jen chvíli, když se v blízkosti stanu proháněla omladina na motorkách. K mému štěstí jim tato zábava dlouho nevydržela. Z nenadání na mě totiž přišly žaludeční problémy a já je musel operativně řešit. V záři reflektorů bych měl situaci výrazně ztíženou.
První den máme za sebou, jak vypadal následující?
Hned po rozednění jsem sedl na kolo a začal ukrajovat kilometry. V plánu jsem jich měl kolem 120, nemohl jsem ztrácet čas. Snažil jsem se využít nižších teplot po ránu, před den se měly teploty vyšplhat nad 30 stupňů. Tak se i stalo. Cestu jsem si snažil oživit občasným hledáním pokladů, častým občerstvováním nebo shlédnutím četných památek. Často jsem litoval, že nemám víc času na jejich prohlídku. Čas se krátil stejně rychle jako síly. Kolem 80. kilometru, kousek před Olomoucí jsem se potýkal s vážnou krizí, při které došlo na boj s vlastní vůlí.
Jak se taková krize překonává?
Je to nekonečný boj se sebou samým. Tělo by chtělo vypnout, svalit se do trávy a odpočívat, ale něco v hlavě ti nedovolí zastavit, musíš šlapat dál, nechceš se vzdát. Několik kilometrů mám výpadek, nevím kudy jsem jel, jaké vesnice minul. Vnímal jsem jen bolest, únavu a nesnesitelné horko. Zlomilo se to až v Olomouci. Musel jsem se soustředit na cestu, přemluvil jsem se k hledání několika keší (bez většího úspěchu) a na kraji města jsem zastavil na pozdní oběd. To už bylo kolem páté odpolední, do té doby jsem jedl jen tatranky a pil vodu. Posledních 25 kilometrů na Plumlovskou přehradu už nebylo tak náročných, vidina odpočinku mě hnala dopředu.
Bavíme se zatím jen o šlapání, to jsi se omezil pouze na dřinu?
Kdepak, užíval jsem si prohlídku měst. Třeba takový Lipník nad Bečvou mi zůstane v paměti hodně dlouho. Hned po příjezdu jsem se vykoupal v Bečvě, prohlédl si židovský hřbitov, náměstí. Tam jsem si chtěl dopřát pohárek vína v místní vinotéce, ale odmítli mi ho prodat. Ještě teď nevím proč. Za městem jsem se dobrých 30 minut koupal v krásném rybníku, krmil ryby a pozoroval nudisty na druhém břehu. Dřina byla, ale zároveň i neskutečná pohoda a volnost.
Už jsi se zmínil, že jsi využíval stezky Greenways. Jaký byl povrch, převýšení, značení?
Dálková trasa Greenways vede z polského Krakowa do Vídně, je hojně využívaná cyklisty. Tomu také odpovídá její kvalita i značení cest. Jen v jednom úseku jsem musel kolo tlačit do kamenitého kopce, jinak jsem si užíval asfaltových cest, silnic s minimálním provozem nebo speciálně vybudovaných stezek, nejčastěji podél řek či na okrajích lesů a polí. První část cesty byla zvlněná, ale kopce k cyklistice patří jako nůž k vidličce.
Pomalu se dostáváme k závěru. Já už vím, že jsi svoji cestu nedokončil. Jak to tedy bylo?
Už v pátek večer dávala předpověď počasí tušit, že se povětrnostní podmínky razantně znění. Ranní probuzení to jen potvrdilo. Zprvu jemné mrholení se během krátké snídaně změnilo v nepříjemný déšť a já začal zvažovat, zda riskovat, nebo sklonit hlavu a cestu ukončit. Znovu jsem volal domů a zjišťoval předpověď. Jen nerad jsem se vzdával snu dostat se domů vlastní silou, ale nemohl jsem riskovat případnou průtrž mračen mino dosah vlaku. Další část cesty se totiž odklonila od železnice. Navíc mě čekalo100 km a ty bych v dešti určitě nezvládl. Rozhodl jsem se tedy pro ústup a pouze přejel do Prostějova na vlak.
Závěr cesty nečekaně smutný, ale předpokládám, že i tak převládají pozitiva.
Zcela určitě. Nedokončení cesty mě mrzí, ale i tak tento výlet považuji za cennou zkušenost. Na vlastní kůži jsem si vyzkoušel, jaké to je být závislý sám na sobě, že má silnou vůli a v neposlední řadě, že dokážu vystačit sám se sebou. I když jsem se moc těšil domů za Evičkou.
Máš už nějaké plány na další „výpravu“?
Doufám, že tento výlet nebude poslední, rád si zase vyjedu jak sám, tak s kamarády. Plánů je spousta, ale ty si raději nechám pro sebe.
Ještě doplním, že pár fotek je možné prohlédnout na mém internetovém fotoalbu.
Díky za rozhovor :o)