Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na kole k hradu Levnov

22. 4. 2010

       Celou zimu člověk sedí u počítače, plánuje výlety, do mapy promítá svoje sny a těší se, jak je s prvním jarním sluníčkem uskuteční, aby pak všechny vysněné cíle odsunul na neurčito a vyrazil úplně jiným směrem. Za tuto krkolomnou větu se schovali jak Žďárské vrchy s cestou kolem obřích soch, výjezd na Velkou Javořinu ukončený v některém z mnoha sklípků v příhraničí či náročné kopce a husté lesy Chřibů, aby je na samotném konci předskočil a zastínil výšlap do kraje zatím neprobádaného, přitom nikterak vzdáleného.

       Pro sobotní vyjížďku se stal naším hostitelem mikroregion Kahan a část údolí řeky Oslavy. Mikroregion Kahan je oblast západně od Brna s hornickou historií a sdružuje svazek obcí Vysoké Popovice, Zakřany, Zbýšov, Babice u Rosic, Lukovany a Zastávka. V roce 2007 se k mikroregionu připojilo město Rosice a obec Tetčice. Do roku 1992, kdy byla těžba zastavena, se zde těžilo velice kvalitní černé uhlí, i když zdroje patřily v nejmenším v zemi. Rachot těžkých strojů sice už dávno utichl, ale připomínky starých havířských časů najdeme na téměř na každém kroku. Ať už těžební věže, opuštěné doly nebo k nebi tyčící se haldy. Hrdí starousedlíci vzpomínají na doby minulé při některých z mnoha slavností s hornickou tématikou.


       Naše cesta začala na vlakové stanici v Rosicích u Brna. Po krátké přípravě, odpuštění nepotřebných tekutin a následném doplnění těch důležitých,zamířila naše skupina (už i dva lidé tvoří skupinu) směrem k Zastávce u Brna a dále ke Zbýšovu. Počasí nám z počátku moc nepřálo, chlad by nám až tak moc nevadil, ten se s prvním stoupáním stejně přemění v teplo, vrásky na čele nám dělal spíš silný vítr, který se hnal proti nám. Jak také jinak. Nechtěli jsme se nechat tímto faktem znervózňovat a tak jsme si na uklidněnou řekli, že jsme za větrné počasí rádi, teplých a na větry slabých dnů si beztak ještě užijeme dost a dost. Už při stoupání za Zastávkou jsme si všimli první větší haldy, ale dělilo nás od ní pole, výstup na ni a místní kešku na vrcholu jsem tak s těžkým srdcem nechal na příští návštěvu. Stejně tak tomu bylo i nedalekém Zbýšově. Kolem těžební věže a o mnoho větší haldě (opět s krabičkou na vrcholu) jsme jen profrčeli a zastavili se až u bývalého dolu Simon II a těžební věže, jako vystřižené z pohledu z Vítkovic. Nemohli jsme si nevšimnout, že i za Zbýšovem směrem na Oslavany pokračuje táhlé klesání. Nemohu říct,že bychom si stěžovali, jelo se přímo královsky, hodnota na tachoměru se bez většího přemlouvání přehoupla přes padesátku, nebýt několika zrádných serpentin, kdo ví, kde by se zastavila. Jenže už cestou dolů se v našich hlavách rodila myšlenka, která až na zastavení u studánky dostala zvukovou podobu.

„Panečku, sjezd to byl parádní, ani auta nám nestačili, ale je ti jasný, že co jsme si těž užili, budem si muset dřív nebo později odtrpět a vyšlapat,“ povídá Lukáš a jakoby kopíroval moje myšlenkové pochody cestou z kopce. Zmohl jsme se jen na radostné „hmm“ a široký úsměv.


       Do Oslavan nám zbývaly pouhé stovky metrů po silnici sevřené příkrým srázem z obou stan. Pod zvětralými skálami se krčilo nemálo stavení a já přemýšlel o životě v domě pod tunami nebezpečí. To už jsme se ale dostali na most přes řeku Oslavu, která nám měla dělat společnost po dalších několik kilometrů. Dřív, než jsme se pustili po zelené turistické značce proti proudu, odskočili jsme si k nedaleké krabičce uložené poblíž Dědičné štoly. Ta se nachází při břehu řeky, na jejíž druhé straně obklopen vysokou zdí stojí Oslavanský zámek. Přímo nad štolou vede dlouhé betonové schodiště k bývalému dolu Nosek, ale kvůli nedostatku času a díky lenosti (proč si to nepřiznat) jsme přesunuli návštěvu na jindy. Vždyť hornictví už bylo i tak dost, nejvyšší čas vyrazit do přírody. Napojili jsme se na zelenou značku a zprvu polní, poté již jen úzkou pěšinkou pokračovali proti proudu rozvodněné Oslavy. Po chvíli jsme přijeli k jezu, který si pamatuji z návštěvy před několika lety. Tehdy jsme si z fotbalového turnaje odskočili na příjemné koupání, nyní bylo přehrazení rozebráno a průtok vody tu dosahoval velké síly. Jelikož jsme se vydali po turistické pěšině, nemohli jsme se divit, že jsme byli donuceni sesednout z kol a značný úsek cesty překonat pěšky po kamenitém břehu a rozbahněné louce. Na plácku s přístřeškem a tábořištěm jsme opět nasedli na kola, ale jízda neměla dlouhého trvání. Do cesty se nám postavil první stoupák, ani s vypětím všech sil jsme náročné převýšení nezvládli a na vrchol museli potupně pěšky s kolem po boku. Aspoň jsme tak měli více času užít si záplavu právě rozkvetlých květin. Ztracené síly jsme nabrali při dlouhé jízdě po hřebenu, sem tam jsme mohli mezi stromy pozorovat kroutící se Oslavu, zelené louky a rekreační přístřešky , vše sevřené do malebného údolí. Lesní cesta opět začala padat dolů, obdařila nás dalším rychlým sjezdem plným prudkých zatáček a nástrah v podobě kamení a vodou vymletých děr. Zastavil nás až břeh Oslavy.


       Utřel jsme si slzy z očí a koukl na gpsku. „Opakování je matka moudrosti“, povídám Lukášovi, „za tento krásnej sjezd budem zase potrestaní nekonečným stoupáním.“ Ukázal jsem rukou kamsi do kopců, ale protože jsme oba sportovci, výzev se nebojíme, ale naopak je přijímáme, vyhoupli jsme se bez dlouhého přemýšlení do sedel a začali ukrajovat první metry dlouhého kopce do Čučic. Mžitky před očima, pot řinoucí se z celého těla, lýtka tvrdá jako kámen a dech připomínající supící lokomotivu. Tak nějak jsem vypadal já, na pokraji sil, několik metrů za Lukášem, ale přeci jen na návsi. Vesnice jak na konci světa. Žádný pohyb, žádný provoz, jen v dálce zvuk kostitřasu a stařenka sedící na zápraží. Zde to žije vážně jen jednou do roka, když se sem sjedou všichni milovníci malé kopané a vychlazené desítky. Kousek za vsí se nám podařilo sjet ze značené cesty a místo po vrstevnici jsme si to mířili opět z kopce dolů k břehům Oslavy. Omylu jsme si všimli až po delší době, při rychlém sjezdu přeci jen víc sledujete terén před sebou než barevné značení na stromech. A tak jsme se ocitli v údolí, nad protějším břehem se pnula Malá a Kočičí skála a někde ve stráni nad námi jsme tušili zbytky hradu Levnova, cíle naší cesty. Nezbývalo, než přehodit na lehčí převod a lesní cestou vyšplhat až na rozcestí. Stoupaní nebylo nijak náročné a za chvíli jsme již stavěli u stromu se značkou Levnov – zřícenina hradu. Dlouhé minuty jsme prolézali skalnatý vrchol,jeho zákoutí, kochali se dalekými výhledy a užívali zaslouženého odpočinku. Jen hledání krabičky nám dalo větší práci, než jsme čekali. Lezení po skalách jsem si ale užíval a bral ho jako neplánovaný trénink na rakouské ferraty. Mnoho nezbylo z hradu ze 13. století. Jen části opěrných zdí. Zato výhled na řeku, táhlé údolí a skalnaté výběžky vydali za sto hradů.


       Cesta zpět už odsýpala, klidné silnice, značené jako hornická cyklostezka, nás zavedly zpět na vlakovou stanici v Zastávce a po gulášové polévce v místním hostinci jsme nasedli na vlak směr domov. Příjemných 40 kilometrů kombinujících silnice i lesní cesty, pěkná příroda, zajímavá historie spojená s hornictvím. Nebylo, nač bychom si stěžovali. A přesně tak si představuji úspěšný výlet na kolech.

 

( MAPA )          ( FOTKY )













 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

tracklog

(Mišák, 23. 4. 2010 9:27)

jednou jsem se o to pokoušel, ale neuspěl jsem. to už je pro mně vyšší odborná...

tracklog

(Štěpán, 23. 4. 2010 9:13)

Nechceš sem dávat i tracklog z GPS?