První jarní vyjížďky
Nebývá zvykem, aby se první vyjížďka konala až koncem května, ale okolnosti tomu tak chtěly. Není důvod k zatrpklosti, spíš by měla převládat radost. A tak tomu i bylo. Jakmile jsem odložil berle a lékař dovolil jízdu na kole, obepsal jsem všechny kamarády s nabídkou cyklovýletu. Nečekal jsem všeobecné nadšení a jízdu v pelotonu, ale že přijde jen jedna kladná odpověď... Tak jsme s Martinem vyrazili ve dvou směr Židlochovice. Na úvod snadná trasa, bez kopců a technických úseků, jen hladký asfalt, spousta občerstvovacích stanic a jako dárek pár keší. Klidným tempem jsme prošlapali Tuřany a Chrlice, abychom v Rebešovicích neplánovaně sjeli na polní cestu sledující řeku Svratku a ještě zpomalili. Ale úhybný manévr to byl více než prozíravý, na dlouhé kilometry jsme se vyhnuli silniční dopravě a bezpečně si tak šlapali stezkou jen pár metrů od vodní hladiny. V Židlochovicích jsme zastavili v oblíbené hospůdce (ne že by byla nějak úžasná, obyčejná putyka se zahrádkou, ale minule jsme tu dostali porci jídla zdarma, tak proč to nezkusit znovu), nechali si natočit žlutou a pivo a po krátkém oddechu se vydali odlovit místní keše. Na poslední měsíce se jich tu vyrojilo poněkud více, ale do půl hodiny nebylo co dělat. Vše mohlo proběhnout i rychleji, nebýt nečekané policejní kontroly. Proběhla asi takto : To si tak jedeme pro jednu z posledních keší, sjedeme z železného mostu na silnici a už se rozhlížíme, kde odbočit ke skrýši. V tom před námi vidíme policistu s červenou plácačkou (tentokrát ji používal správně k zastavování vozidel a ne jako raketu na tenis), jak nás směřuje ke krajnici.
„To jako myslíte nás?“ Ještě za jízdy jsem se raději zeptal, co kdyby si myslel na nějaké vozidlo za námi.
„Jistě, kolega vám to už vysvětlí,“naznačil rukou ke kraji vozovky a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Ani nečekal na proslov sympatického kolegy a sám hned začal. „Takže pánové, souběžná jízda, to je za dva a půl tisíce!“ Významně si nás přitom měřil pohledem a jistě si musel všimnout našich polekaných výrazů.
„A to se nesmí?“ Polekaný výraz se přenesl na strážníky.
„Jistě že se to nesmí, pokud jedete po komunikaci, stáváte se rázem účastníkem provozu a máte stejné povinnosti jako vozidla.“ Tvářil se více než důležitě a ještě důležitěji mluvil.
„Tak to jsem docela rád, že jste nám to vysvětlili, protože já žil v dojmu, že taková jízda je v souladu s pravidly. Musím se vám přiznat, souběžně jezdíme docela často. Kdybych věděl, že je to zakázáno, nikdy bych k tomu nesvolil.“ Pokusil jsem se jim zahrát na city a hopla, ono to vyšlo. Vytřeštěný výraz policistův se pozvolna měnil v chápající. Když v tom najednou : „Kde máte odrazky? A co světla? Co vám říká povinná výbava?“ Zase ten povýšený tón. Odrazky ve výletu u dražších modelů kol už ani nenajdete a abych si je sám dokupoval, to vážně ne. Zadní světlo jsem měl, k přednímu však jen prázdný držák.
„Odrazky mám tady na šlapátkách, zadní světlo tady a přední doma na stole, ale počítám s tím, že dnes nezatmíme,“ ukazoval jsem prstem na všechny bezpečnostní prvky. „Zadní světlo navíc svítí i do strany a i na tričku mám reflexní pruhy!“
Strážníků vysvětlení nejspíš stačilo, nebo už neměli náladu nás dále vyslýchat a tak nás nechali odjet. Místo závěrečného rozloučení na nás vypálili: „A CO PIVEČKO V HOSPŮDCE, BYLO?“
„Kdepak, jenom žlutá,“ řekl jsem
polohlasem a rychle šlápl do pedálů. Jak se v tu chvíli cítil
Martin, nedokážu posoudil, ale oba jsme byli rádi, že odjíždíme.
Heslo pomáhat a chránit mělo v tomto případě svoje
opodstatnění.
Na dohled od hlídkujících policistů jsme odlovili krabku a pokračovali dál na Vranovice. Nechtělo se nám totiž vracet stejnou cestou zpět, namysleli jsme tak ještě další kilometry a následný návrat vlakem. Příjemné zastavení bylo v Žabčicích na místní zahrádce, kde jsme za lidové ceny nakoupili pití (žlutou a kofolu), bramboráčky a pořádně pikantní hod dog. Souběžnou jízdou jsme si to mířili k vlakovému nádraží, nedaleko od nás se vypínala Pálava, sluníčko svítilo ze všech sil a my si mohli říct, že se první letošní vyjížďka vyvedla. Pohodových 35 km.
Jen o pár dní později jsem přemluvil k odpolední vyjížďce druhého Martina a přidal se i Lukáš. Vyjeli jsem směr osvědčené Mariánky s tím, že bychom rádi dojeli až Pod Hádek, tam se občerstvili a přes Hostěnice se vrátili domů. Byl jsem docela zvědavý, jak se moje koleno vypořádá s nerovným, místy kamenitým povrchem. K mému překvapení šlo všechno hladce, jen jsem si musel dávat pozor a všechnu váhu věnovat pouze zdravé noze. V náročném terénu nepařila hlavní pozornost mojí osobě, ale nečekaně Lukášovi. V mírném kamenitém stoupání se mu podařilo přehodit tak nešikovně, až se mu zablokoval řetěz. Přehodit vepředu i vzadu na největší kolečka chce odvahu, nebo důslednou nepozornost. Přistihl jsem se tak, jak nevěřícně koukám střídavě na napnutý řetěz a Lukáše, který stejně hloupě hleděl na svůj výtvor. Oprava nebyla vůbec snadná a málem u ní došlo k amputaci prstu, naštěstí z toho byl jen pochroumaný Lukášův prst. Alespoň bude příště vědět, jak v kopci přehazovat.
S narůstajícím počtem ujetých kilometrů jsem dostával zpět svoji jistotu v sedle a při delších sjezdech méně používal brzdy. Trochu adrenalinu nikdy neuškodí, ale bylo třeba se hlídat, zůstat nohama na zemi a nepouštět se bláznivých podniků. Zvláště pak, když ne nohama, ale celým tělem k zemi zamířil Martin. Na štěrkované zatáčce mu podjelo přední kolo a nezbylo než se poroučet k zemi. Naštěstí nešlo o nijak hrozivý pád, jen pár oděrků na noze a zapíchnuté kamínky v přilbě. Z toho logicky vyplývá - nemít helmu, zaryly by se do hlavy. Vše jsme přešli s úsměvem a až domů jsme jeli klidným tempem a v sjezdech si rádi přibrzdili. Příjemných 30 km.
Týden nato jsme ve stejné sestavě vyjeli znovu. Tentokrát mělo jít o kratší výlet, protože si Martin stěžoval na bolesti kolene. Tomu jsem se vysmál, já mám dva měsíce po operaci, tak žádné brečení. Jediný úsek v silničním provozu jsme si odbyli hned na začátek, mezi Slatinou a Líšní, další kilometry nás vedly lesem nebo po uzavřených cestách. Z Hádů jsme kamenitou cestou sjeli do oblíbené osvěžovny v Bílovicích a tam se rozhodli pro krátkou zajížďku do Babic. Za ustavičných protestů (toho s bolavým kolenem) jsme dojeli nejen do Babic, ale ve finále až do Adamova. Zpáteční cestu jsme si užívali na lesní stezce, kterou si časem velice rád projedu znovu. Z Babic až do Obřan jsem si poprvé vyzkoušel týmovou jízdu v zákrytu. Na čelní pozici jsme se střídali po 400-500 metrech a každá taková změna sebou nesla další zrychlení. Místy jsme jeli i 34 km/h, což na rovině není nijak málo. Ke konci jsem už začal pociťovat únavu a tak jsem navrhl ukončit stíhací jízdu a domů dojet v poklidném tempu. Za zmínku ještě stojí Lukášovo opětovné zablokování řetězu, které jsme už nevydrželi a propadli v smích. Jak to ten chlapec asi dělá? Mírně náročných 40 km.