MIŠÁKOVY GEO-KOLO-VÍNO A JINÉ ZÁŽITKY

       Probouzíme se do zamračeného rána, vrcholky hor halí hustá mlha, ale i přes tuto nepřízeň tušíme sluneční den. Místo rozcvičky volíme koupel v bazénu, což určitě uvítala většina spících nocležníků v blízkosti bazénu. Až zase vyjde v novinách recenze o Kempu roku v Belé, autor neopomene varovat budoucí zákazníky před ječící dvojicí otužilců. Ranní lázeň nás skvěle nakopla, sbaleno jsme měli do čtvrt hodiny a mohli vyrazit. Vydali jsme se opačným směrem, než velel plán, protože jen pár kilometrů dál se nacházela Terchová, horské středisko a na něj navazující Vrátná dolina. Jedna z nejhezčích částí našeho putování. S hlavou k nebi jsme sledovali skalnaté výběžky hor, snažili si zapamatovat jejich bělost a velikost. V dálce před námi čnil Velký Rozsutec a já v tu chvíli přemýšlel, že přehodím kolo za svodidla, nazuji pevné boty a vydám se zdolávat všechny ty nádherné vrcholy kolem nás.

Cestou zpět došlo na setkání s mojí mamkou, která tu trávila dovolenou. Zajímavé střetnutí v nitru Malé Fatry.

 

       Čas běžel a my pokračovali v naší cestě směrem na  Varín a Strečno. Ve Varíně jsme udělali krátkou přestávku na doplnění energie, nacpali jsme si břicha spoustou chutného jídla. To mělo logické pokračovaní v podobě nucené přestávky a hledání jakéhokoli aspoň trochu vhodného místa pro vykonání potřeby. V takových situacích vám na těle vyskočí tisíce kapek potu. Jak jsme se radovali, že kousek od improvizované toalety protéká říčka  Vavrínka. Pokud všechny naše koupačky doprovázel křik, tentokrát šlo doslova o trhání ušních bubínků. Mám za to, že nedaleko proti proudu stála chladírna a do řeky vypouštěla přebytečný led. I ryby rezignovaly a raději si na protějším břehu nahřívaly šupiny na poledním slunci.

 

 

       Dostali jsme se na kraj mohutné řeky, Váhu. V těchto místech se dá překročit pouze po pěší lávce, nebo pomocí kompy, což je přívoz, který byl ovšem mimo provoz. Před námi byl několik kilometrů dlouhý Strečnianský průsmyk. Z domácí přípravy jsem tušil, že přejezd této frekventované silnice nebude nijak jednoduchý a propagoval jsem přejezd úžiny vlakem. Nechal jsem se ale Fandou přesvědčit, že těch pár kilometrů zvládneme a byla to moje největší chyba, kterou jsem si dlouho vyčítal. Nekonečnou půl hodinu jsme vymetali krajnici a s každým projíždějícím autem riskovali odhození na ostré skály podél cesty. První část cesty byla ještě docela snesitelná, protože se v našem směru jelo dvou pruzích, no přesně v polovině průsmyku se situace změnila, ze dvou se stal pruh pouze jeden a nemusím ani zmiňovat, že zatraceně úzký. Troubení aut přestanete po pár minutách vnímat, ale vzdálenost projíždějících kamionů nebezpečně blížící se nule ignorovat nejde. Když mi bílá dodávka olízne zadní brašny, neváhám, sesedám z kola a to i přes nemilosrdně žehající kopřivy tlačím. Nadávám si do pitomců a marně přemýšlím, jestli jsem v životě potkal většího vola. Dohonil jsem Martina, jehož vztek nezná mezí.

„Jestli toho debila z kamionu ještě potkám, nedožije se rána!“ a následuje přeříkání slovníku sprostých slov od začátku do konce a zpět. Raději mlčím, svědomí nemám čisté, měli jsme jet vlakem.

 

 

       Ceduli s nápisem Vrútky vítám jako matka svého syna přicházejícího z války. Přežili jsme peklo. Chvilku jsme si oddechli u děla z II. světové války a odbočujeme na cyklostezku podél Váhu. Provoz nulový, jaká to příjemná změna. V Lipovci jsme našli příjemný park s altánkem, kde jsme uvařili pozdní oběd a následně si dopřáli poobědovou siestu. Pár kilometrů jsme sledovali tok Váhu, užívali si klidné rovinky a vyhlíželi zvedající se kopce. Zbývajících 20 kilometrů nás čekalo několik táhlých kopců, ocitli jsme se v podhůří Velké Fatry. Prakticky zmizela rovina, většinu času jsme stoupali do náročných kopců, abychom během chvilky ztratili nastoupané metry a mohli tak začít znovu. Pomalé stoupaní mělo jednu velkou výhodu, měl jsem dostatek času kochat se okolní přírodou, nádhernými kopci všude kolem nás, táhlou martinskou nížinou. Postupně jsme projeli Turčianskou Štiavničkou, Sklabinským Podzámkom, Dolnou i Hornou Jasanou. Naše tábořiště stálo při obci Blatnica, pod mohutnými vrcholky Ostré a Tlsté. Opět jsme si tak mohli užívat krásných výhledů přímo od stanu. Náročný den jsme završili opékáním klobásků a pozorováním padajících hvězd. Spaní pod širákem bylo povinností.