Slovensko 2010 - den první
„Vstávejte! Blížíme se k Ostravě, za chvíli budeme přestupovat!“ Na zásadnější proslov jsem se nezmohl. Zavřel jsem oči a čekal, jestli budu vyslyšen. V našem potemnělém kupé se však k žádné změně nechystalo. Martin se otočil na druhý bok, pravou rukou si upravil spacák pod pomačkanou tváří. Fanda vynaložil veškerou energii na pootevření jednoho oka, aby překontroloval situaci. Tři osoby připomínající štangasty černovické záchytky, zatažené záclonky se znakem ČD propouštějící paprsky světla, těžký vzduch s nádechem několika druhů alkoholu, trhaný zvuk Martinova chrápání. Obrázek jak vystřižený z oběžníku Hospůdka milovaná. Jen brašny a spacáky pohozené na horní polici naznačovaly, že osádka kupé vyrazila na cesty.
„Pánové, Svinov!“, hlásím příjezd do stanice a zlehka procitám. Z cesty si pamatuji jen nástup v Brně a skupinku ječících dětí v Přerově, jež se nám pokoušely dostat do zamčeného kutlochu. Jinak jen sladký spánek a otlačená opěrka přes pět žeber na zádech. Mohli jsme se před dlouhou cestou řádně vyspat, ale dali jsme přednost křepčení na hodech v Jiříkovicích a s následky tak dopředu počítali. Tak žádné fňukání a vystupovat. „Vystupovat!“ křičím a sápu se po brašnách. Kdo by čekal,že je Bohumín od Ostravy jen pár minut cesty. Přestupujeme z rychlíku s názvem „ČD Teleport Brno – Bohumín“ na klasický courák „Krajem Slezských dolů a těžebních věží“. Opravdu lákavá projížďka, až jednou budu chtít dětem ukázat předsíň pekelnou, vezmu je právě sem. Věřím, že pak budou ze školy nosit samé jedničky! Opravdovou lahůdkou „poznávací jízdy“ jsou třinecké železárny s dominantní hnědočernou budovou velikosti dvaceti patrového věžáku. Brr.
Za stanici Mosty u Jablunkova děkuji bohu (a ďáblu, že si nás tam nenechal), soukáme brašny na kolo a točíme první metry letošního cyklovýletu. Před námi je několik dní v sedle po slovenských cestách necestách. Míříme směrem na Hrčavu a hned v prvním kopci řadíme nejlehčí převod. Slyším první remcání, ale snažím se kluky uklidnit, že tohle je výjimka ( kdyby tak věděli, že kecám), ať se raději kochají okolní přírodou. Podobných kopců nás jen k Trojmezí čekalo několik. O to víc jsme si pak pod altánkem na pomezí Česka, Slovenska a Polska užili oběd. Nedělní prosluněné poledne vylákalo na výlet spousty lidí, kolem nás se tak na lavicích vystřídalo mnoho skupinek, turistům vévodili ti čeští.
Čekal nás přechod státní hranice. Slovensko nás přivítalo zatopenou lesní cestou, několika brody a zrádnými bažinkami. Jenže mi kluci ze Slatiny se jen tak něčeho nezalekneme, zvláště když jsme byli po sobotní zábavě stále dost rozveselení.
Hned v druhé vsi jsme narazili na problém. Začal to nenápadný řetízkáč pro děti. Následovala maringotka okupovaná mladíkem se vzduchovkou namířenou na papírovou růži, slečna po jeho doku div si nerozmačkala palečky sevřené v pěsti.
„Přijela k nám pouť“, usmívá se Fanda, ale hned na to se mračí, protože je nutné sesednout z kola a tlačit. Po obou stranách se střídají stánky s kolotoči a davy zejména mladých korzují od jedné atrakce ke druhé.
„Bacha na věci“, sykl Martin. Těsně za námi jsem zahlédl malé cikáně. Po opětovném otočení se náš doprovod rozrostl o další dvě a jako dozor se přidala i vizáží zkušená matka- vychovatelka. Zrychlit nešlo, nezbývalo než se stále otáčet a nenechat tak ruky šmátralky zaútočit. Konečně jsme se dostali až za poslední stánek a mohli si vydechnout, naše batožiny přežily bez ztráty.
Prvním větším městem, kterým jsme projížděli, byla Čadca. Nijak zajímavé místo, o to víc se Martinovi zalíbil samotný název a my ještě několik dalších kilometrů poslouchali jeho slovní variace na téma „skloňování Čadca, Čadci, do Čadce“. S hrůzou jsem přemýšlel, kdy že to pojedeme skrz Strčeno, Turiec či Humenne a jak je těmto a podobným místům vyhnout.
První větší odpočinek přišel na řadu v nedaleké Osčadnici. Podle GPS i papírové mapy tu měl stát památný kostel, stejně tak i cedule po cestě na něj odkazovaly. Na místě jsme však našli pouze dvoupatrový dům vévodící velkému parku a informační ceduli, že právě tato stavba je oním kostelem. Nepokoušel jsem se to pochopit a raději si prohlížel dřevěné výtvory místního umělce rozeseté po parku a tento kulturní zážitek zakusoval rohlíkem s parenicou.
Naspořenou energii jsme proměnili v patnácti kilometrový úsek bez přestávky, až naše kola zastavil shluk lidí s pohledy upřenými k nebi. Ne, nejednalo se o náboženskou sektu ani skupinku včelařů smutně hledících za prchajícím rojem, šlo o turisty čekající před Slovenským orlojem ve Staré Bystrici na defilé dřevěných postaviček. Dorazili jsme právě včas, jen jsme zaparkovali kola, spustila se zvonkohra, otevřela se dvířka a před zraky desítek přihlížejících vykoukly čtyři postavičky orloje. Za poslední se dvířka rázně zavřela, turisti schovali fotoaparáty a hromadně se vydali do infocentra pro nákup suvenýrů. My si prohlédli i další výzdobu orloje, především podobizny vážených slovenských státníků v čele se Štefánkem a spěchali pro zmrzlinu.
Celý den jsme jeli se sluncem nad hlavou, potřebovali jsme se ochladit. Co nezvládla zmrzlina, vykonala říčka Kysuca. První koupání bylo jen pro trénované, odhadem deset stupňů a silný proud, tak se nám představila první slovenská koupel. Zatímco Martin rezignoval, Fanda s odhodláním rytíře vkročil do ledového koryta a po pár nesmělých pokusech o otužení zmizel pod hladinou. Po vynoření následoval bengálský řev, který, jak jsem pochopil, měl motivovat moje váhání. Vydal jsem se do boje. Nejdříve po kolena, poté pomalé sesouvaní těla pod hladinu.
„Ty, vole, ty vole, týýýýý voléééé!!“ užíval jsem si skvělou koupel. Husí kůže naskočila do takových rozměrů, že jít kolem houser, začne mě svádět, jako nejlepší kousek široko daleko. No i tak jsem si připadal jako největší hrdina, že jsem pokořil horskou říčku.
Hned se jelo o poznání lépe, ani nás netrápilo, že stále nabíráme výšku. Od kempu nás dělil první hřeben Malé Fatry. K nejvyššímu bodu Lutiška, v nadmořské výšce přes 600 metrů, jsme ale vyšlapali jen s vypětím posledních sil. Naštěstí šlo o poslední stoupání a zbytek cesty jsme se jen vezli. Čtyř kilometrový sjezd jsme si užívali v rychlostech přesahujících šedesát kilometrů v hodině, což s těžkou bagáží není žádná legrace. No my si takový sešup zasloužili. Ještě víc než divokou jízdou jsem se bavil výhledy. Kolem se tyčily strmé zalesněné kopce, v dáli zářila bílá skaliska nad Nižními Kamenci. Odměna za namáhavý den.
Jako dárek se jevil nadstandardně vybavený kemp v Belé, oceněný jako kemp roku 2009. Moderní toalety, kuchyňka, bazén, anglický trávník a nádherný výhled na Malou Fatru. Skok do bazénu byl povinností (opakovala se scéna od řeky, neboť i zde byla voda ledová), stejně tak i žaludeční likér v podobě spišské hruškovice.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář