Slovensko 2010 - závěr putování
6. 10. 2010
Vítá nás slunečné ráno, my se loučíme s rybáři, rybníkem, necháváme za sebou příjemné prostředí našeho nejlepšího nocležiště. Nechce se nám vracet do města a tak se bez snídaně a kapky vody vydáváme vstříc zemi české. Od hranic nás dělí odhadem 30 kilometrů a nespočet kopců. Část trasy si z minulého putování ještě matně pamatujeme, na dlouhé stoupání do Košariské, rodné vísky M.R. Štefanika, se zapomíná jen velmi pomalu. Dnes jsme však plni sil a výstup nám nečiní nejmenší problémy, jediným nedostatkem se ukazuje absence vody. Tu kupujeme až ve vsi společně se snídaní. Vychutnáváme si ranní hostinu, když v tom vidíme dvojici mužů. Jeden vede kolo, druhé má přehozené přes rameno a v závěsu za ním kulhá mladík, levou nohu od krve, potrhané triko i kraťase. Při rychlém sjezdu najel na kámen, přední kolo se mu zkroutilo jak paragraf a on ochutnal tvrdost hrubého asfaltu. Nás jen při představě mrazilo, mladík se však jen usmíval a nabízenou pomoc mávnutím ruky odmítl. Takový zážitek, i když jen zprostředkovaný, na jistotě nepřidá a tak nikoho nepřekvapí, že při sjezdu do Brezové zůstaly ruce nablízku brzdovým páčkám. Konečně jsme se odpoutali od známé cesty a dali se prozkoumávat neznámé končiny směrem na Myjavu. Klidná zvlněná krajina nás dovedla až do města zasvěcenému folkloru, kde jsme si vychutnali krátkou přestávku. Blížilo se poledne a my jsme od rána stále v sedle.
Přemýšlím, kam povedou moje cesty, až mě Fanda za hranicemi opustí. V dáli se hrdě ční Velká Javořina a já koketuji s myšlenkou vydat se na její vrchol.
Na Moravu zbývá urazit pár kilometrů, na mapě to i přes pár vrstevnic vypadá snadně, ovšem nekonečný kopec k obci Sviniarky nám dává pořádnou facku. Slunce pálí ze všech sil, láhev s vodou je opět prázdná, nejlehčí převod točíme jak podplacení, ale vrchol je stále v nedohlednu. Opravdu sviniarsky kopec! Nahoře se pak pereme o metr čtvereční stínu, který tu vytvořil jediný větší strom u silnice. Už několikrát jsem psal o odměnách za vyšlapaný kopec, i tady přišla. Na konci dlouhého klesání na nás čekala cedule s krásným obrázkem a nápisem Česká Republika. V tu chvíli vás zaplaví pocit, že všechna ta dřina měla nějaký smysl, litry potu padající na rozehřátou silnici nebyly vypoceny jen tak nazdařbůh. Po rovince jedeme do Velké nad Veličkou, cestou navštěvujeme naši první rozhlednu a pokukujeme po polích podél silnice, kde by se dalo sníst něco dobrého. Všude se však hemží skupinky zemědělců, hlad tak zaženeme až na náměstí v hospůdce, kde jsme obědvali už i s Martinem při jedné z našich cest po Bílých Karpatech. Mimochodem to bylo jediné stravování v hospodě během letošního výjezdu.
Míříme do Veselí nad Moravou, Fanda užívá poslední chvilky společné cesty, malebné vesničky, zelenající se vinohrady, nekonečné řádky různých druhů zeleniny, ostré slunce, únavu potlačenou pocitem štěstí, který můžete zažít jen v sedle kola.
Na perónu jsme si zamávali a já zůstal sám, jen se svým kolem, s volností sólového jezdce. V hlavě se mi honily myšlenky na Javořinu, nebo snad na jižní směr k Hodonínu s nádechem Rakouska. Rozhodování mě však muselo zastihnout ve chvíli slabosti nebo únavy, před poznáváním nového jsem dal totiž přednost dobře známým místům. Asi z pohodlnosti jsem vyrazil směrem na Bzenec a Vracov, abych po hodině zběsilého tempa zastavil v Milovicích. Už žádné poznávání, žádné kešky, žádné objevování. Jako když plánujete velký večerní tah po barech v centru města a nakonec skončíte v oblíbené hospůdce za rohem, i já ukončil výlet jako každý rok ve sklípku v Milovicích. Vrozená lenost lidstvo jednou zahubí. Odpoledne jsem tak proležel v altánku u novin a večer strávil zasvěcenou debatou v přítmí oblíbeného sklípku pana Kundraty, jehož dveře nejsou nikdy zavřené.
Už před sedmou ranní mě probudil komisní výbor kontrolující připravenost areálu na víkendové folklorní slavnosti. I přes ujištění, že jsem vítán a beze všeho si mohu ještě zdřímnout, jsem neměl na spánek ani pomyšlení, v hlavě jsem měl jen cestu domů. Vydal jsem se sám vstříc šedavým mrakům, opuštěn kamarády, ponechán osudu.
Nevím, kde se ta myšlenka vzala, možná jsem si ji celou cestu vezl v brašnách, nejspíš při každém čekání na Martina trpěla, teď vycítila příležitost a ovládla moji mysl. Milotice – Slatina v rekordním čase.
„Nezastavuj, přidej, opovaž se přeřadit na lehčí převod, snídaně má ještě čas!“ Jako otrok na bavlníkových plantážích jsem poslouchal příkazy, nepřemýšlel o jejich smyslu, jen vykonával, co se po mě chtělo. Když jsem si chtěl v půlce obávaného stražovického kopce odpočinout, zaútočil na mě neviditelný otrokář nečekanou zbraní. Chlapík v projíždějící liazce na moji podporu zatroubil a zdviženým palcem mě opět vyhoupl do sedla.
Aby závod s časem dostal na vážnosti, za Žarošicemi se protrhly černé mraky a po zbytek cesty mi dělal společnost nejen otravný hlas v hlavě, ale nově i nepříjemně hustý déšť. Kromě nezbytné zastávky v kukuřici jsem zůstával v sedle a tupě šlapal do pedálů, oči souběžně na silnici i tachometru. Čím víc jsem se blížil Brnu, sílil i déšť, ale už nějakou dobu jsem jeho chlad nevnímal, jediné co mě zajímalo, byla cílová páska s nápisem Slatina. Po třech hodinách jsem zastavil, odlepil sevřenou zadnici od nacucaného sedla a zvěčnil svůj spokojený výraz s cílovou cedulí v pozadí.
I takto může skončit další z našich výprav za poznáváním krajin blízkých i domovu vzdálených. Poslední den jsem bral jen jako výzvu, touhu po domově, se všedními dny na cestách ničím společnou.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
