Jdi na obsah Jdi na menu
 


Slovensko na kole

10. 7. 2007

Po minulém roce, kdy jsme s Frantou cestovali po jižní Moravě a částí Rakouska, jsme se letos rozhodli vyrazit na Slovensko. Země krásná, kopcovitá, sousedící s naší vlastí….Cestě předcházela zdlouhavá a náročná příprava. Naseděl jsem hodiny a hodiny u internetu, kde jsem vyhledával budoucí trasu našeho výletu. Rozhodl jsme se totiž šetřit (jak se později potvrdilo) na nesprávném místě. Teď už vím, že jsou mapy při cestování na kole nedílnou součástí výbavy.  Ale jak se muž pro něco rozhodne, hrdost mu nedovolí ustoupit ani o kousek zpětJ 

            Cestu se mi ovšem podařilo naplánovat skvěle.sem dojedeme vlakem, tady kousek přejedeme, tamhle snad pojíme a v tomto kempu se ubytujeme – na jedničku s hvězdičkou!

 

1.den

           

            Je čtvrtek půl sedmé ráno a já už čekám před vchodem na Doktora. Jak je jeho nepsaný pravidlem, přijíždí o 10 minut později. Ale co už, hlavně že stíháme. Za zamračeného počasí přijíždíme na hlavní nádraží, koupíme jízdenky a už soukáme kola do vlaku. Není to vůbec jednoduchá záležitost, kolo i s brašnami váží bratru 28kg. Vlakem jedeme dlouhé 3,5 hodiny až do Vlárského průsmyku – hranice se Slovenskem. Cestu si krátíme popíjením vína (muškát moravský). Vzali jsme si ale jen jednu “sedmičku” , takže v Kyjově už nebylo co pít.  V 11 hodin vystupujeme v průsmyku, uděláme jednu povinnou fotku a vyrážíme směr našemu dobrodružství. Cesta do Trenčína byla po rovině, po klidné silnici, malými vesničkami.ještě před Trenčínem jsem měl naplánovanou kešku. Je ukrytá u kostela postaveného na skále. I s kolama jsme se vyškrábali nahoru na skalní náměstí” . Obrazek

Místní kastelán nám však oznámil ,že právě odjíždí na oběd. Dovolil nám ještě v rychlosti prohlédnou kostelík a přilehlé místnosti, na odlovení kešky už ale nezbyl čas. A to jsem se na ni tak těšil.  Rozhodli jsme se nečekat než se vrátí z jídla a vydali jsem se směr Trenčín. Taky už nám kručelo v břiše. Jak na Slovensku vaří jsme mohli vyzkoušet po 10 minutách jízdy.

V restauraci u cyklo stezky jsem si pochutnali na gulášové polévce, masem s rýží  a po chvilce oddechu jsme se opět vydali na cestu. To už nás čekalo město Trenčín a také další pokus na odlovení kešky. GSP ka nás přivedla na hlavní třídu. Tady jsme měli pocit že jsme se vrátili o 20 let zpět. Myslím že nemusím nic popisovat, vše podstatné je vidět na fotce.

Obrazek

Cache „ziacka knizka“ nám nezabrala moc času. Zalogovali jsme, přečetli pár poznámek v žákovce a pokračovali dál ve šlapání. Další keš, která měla být schovaná pod hladinou Váhu, se nám nepodařila najít.         

            Kolem Váhu jsme pokračovali ještě několik kilometrů, prakticky stále proti silnému větru. Unavení a ošlehaní větrem jsme se pomalu ale jistě blížili k Novému Mestu nad Váhom, kde byl naplánovaný nocleh. Asi 5 km od cíle cesty prvního dne jsme projížděli kolem hradu Beckov. ObrazekZřícenina hradu stojí na vysoké skále, proto jsme si ji prohlédli jen zespod, trmácet se i s koly nahoru se mám opravdu nechtělo. V místím obchůdku se smíšeným zbožím jsme si koupili nějaké dobroty a vyrazili. Asi po čtvrt hodině jízdy jsem měl pocit, že není všechno v pořádku. A taky že nebylo. Neměl jsem rukavice, musely zůstat na lavičce před obchodem. Nemělo cenu se vracet, pochybuju že by jsme je tam ještě našli.

            Kolem šesté hodiny odpolední přijíždíme do kempu u slepého ramene Váhu nazývaného Zelená voda. Projíždíme místní kempy a snažíme se najít ten nejJ žádný se nám totiž na první pohled nezdá. Nakonec jsme zakotvili v tom prvním. Zaplatili jsme poplatky, mimochodem i velice vtipnou daň za ubytování, která činila 10 Sk na osobu a noc. Postavili jsme stan a přišla chvilka odpočinku. No chvilka, podařilo se nám usnout a ze stanu jsme vylezli až kolem desáté večer. Vyrazili jsme na prohlídku okolí. Nabízeli se 3 venkovní diskotéky, nějaké to posezení. Všude byla spousta krásných slečen, levný gin/Tonic a opilých Čechoslováků. Spát se šlo kolem půlnoci, nebo tak nějakJ

2. den

 

            Hned ráno nás čekalo milé překvapení. Probudilo nás sluníčko, což byla oproti pátku příjemná změna. Horší to bylo s větrem, tem se nezměnil. Sbalili jsme všechno potřebné a vyrazili směr centrum Nového Mesta. A následovalo další překvapení. V Trenčíně nebylo(až na krásné holky) na co koukat, ale tady bylo centrum opravdu výstavní skříní města. Krásná,nově opravená pasáž s obchody i velké náměstí s kavárnami a posezením je přesně to, co se od centra města čeká. Nakoupili jsme si jídlo a u fontány na náměstí posnídali.

Po příjemné půl hodince futrování se jsme vyrazili směrem k Čachticím, u kterých se nachází Čachtický hrad. Nebo spíše to, co z něj zbylo. A světe div se, hrad opět stál na kopci, a to ne ledajakém. 3 km prudkého stoupání by dalo zabrat nejednomu účastníkovi Tour de France, natož pak nám. Ale protože nejsme žádné měkoty, došlapali jsme se až k vrcholu.Výhled nahoře byl překrásný. ObrazekVšude kolem lesy, v dálce klikatící se cesta mezi vesnicemi….Vychutnali jsme si ten pohled pro bohy, zaznamenali vše do foťáku a běželi hledat keš. Tentokrát to bylo opět bez problémů. Škoda jen že všechno muselo proběhnou v rychlosti, nechtěli jsme nechat kola bez dozoru. V tom spěchu jsem si ani nevšiml, že keš obsahuje i Travel back. Hned bych ho poponesl kousek blíž k BrnuJ 

            Ještě byl čas na malou procházku hradu, který byl postaven ve 13. stol. a zničen roku  1708. Škoda je, že se dochovali jen obvodové zdi.Čachtická paní si určitě nežila zleJ          

Jak náročný byl výstup, o to příjemnější byla cesta dolů.Za 3 minuty jsme byli zpět na čachtickém náměstí. V tuhle chvíli jsme se poprvé rozhodli odchýlit od plánované trasy. Ne nějak razantně, ale každý zásah do plánů může být bolestivý, zvlášť pokud jsme jeli bez mapy. Ovšem k rybníku Čerenec, ten v plánu byl, jsme dojeli bez problémů. Cestou jsme si ještě stihli prohlédnou muzeum miniatur hradů a tvrzí v Podolie. Bylo jich hotových sotva polovina, vstupné však po nás chtěli plné, co se dá dělat.Obrazek

Kousek od rybníka Čerenec jsme si dali výborný oběd v reštauracii Pyramida. V plánu také bylo koupáni v rybníku, a taky jsme se na to těšili, ale voda ani přístup do ní nebyli zrovna nejlepší. Rozhodli jsme se jet dál, ovšem jinou stranou. Nechtělo se nám už vracet 2km na rozcestí a tak jsme jeli jinudy v domnění, že cesta bude souběžná s tou naší. Nebudu vám moc napínat – nebyla. Šlapali jsme úmorné kopce, dlouhé rovinky, ještě větší kopce a to všechno bez toho aniž by jsme věděli kde jsme. O silném protivětru už ani nemluvím. Ani kolemjdoucí nám nedokázali příliš poradit. Bylo nám už jasné, že nocovat budeme  jinde, než bylo naplánováno, ale to nás nemohlo rozhodit. Po 20 km bloudění jsme se konečně ocitli v místech, které jsem měl už na  mapě. Jediné co jsem s sebou vezl. Prozkoumal jsem mapu a vymyslel nové místo nocování. Kousek za Senicí, v kempu u rybníka. To nás ale čekalo dalších 20 km jízdy. Naštěstí jsme už jeli i z kopce. Do kopce to už vlastně ani nešlo, nebylo kam:) Projeli jsme vesnice Košariská, rodiště M. R. Štefánka, Brezová pod Bradlom,u kterého je velký památník,městečko  Jablonica a už na nás čekala Senica. Tam jsme se chvíli zdrželi odlovem kešky a nákupem a už jsme spěchali směr naše nocležiště. V kempu nás ovšem čekala další špatná zpráva- obsazeno. Co se dalo dělat, když není tak není. Stanování bylo také zakázané a tak jsme se po krátké svačince na lavečce jeli porozhlédnout po jiném místě. Nakonec jsme naše tábořiště rozbili na protější straně. Stan byl sice trochu z kopce, ale už se stmívalo a nebyl čas hledat něco lepšího. Navíc jsme měli osobního strážce našich kol v podobě místního rybáře, který nás ubezpečil, že bude chytat až do rána bílého. Postavili jsme stan a mohl začít hodovanec, královská žranice. Jde přeci o dovolenou, tak proč se omezovat. Když jsme se najedli až k prasknutí, probrali ožehavá témata a napsali domů smsky ve slovenštině, šlo se na kutě.Kdo by čekal, že se nám nechtělo spát, plete se.  Po 83 km jsme spali jako zabití…

3.den

 

7:00 – Budíček!!   Sice je ještě dost brzo, ale my razíme teorii o tom ranním ptáčeti..A navíc je neděle, proto jedeme hledat nějaký kostel, kde by se mohl Franta pomodlit za to, abychom dojeli domů v pořádku. Ale nebylo to tak jednoduché. V první vsi začínal kostel až v půl 11 a to bylo pozdě. V druhé jakbysmet. Ve třetí nám velice hodný pán sdělil, že u nich bohoslužba právě skončila, ale poslal nás do sousední vesnice, kde zrovna začala. Jsme zachráněni. Zatímco Franta zjišťoval, jak to chodí ve slovenském kostele, já se vyvalil na lavečku a opaloval se. Sluníčko konečně pořádně pálilo a já se začínal těšit na první koupání. Po desáté hodině skončil kostel a my jsme mohli upalovat směrem na Skalici. Po hodince cesty jsme celí zpocení přijeli do tohoto krásného města, koupili si skvělou točenou zmrzlinu a hledali, kde poobědváme. Kousek za náměstím jsme našli pěknou restauraci, pochutnali si na jídle, utratili poslední slovenské peníze a odjeli hledat hraniční přechod. Naštěstí nebyl daleko, jen 2 km, a navíc byl jen pro pěší, cyklisty a zemědělské stroje. Přejeli jsme přes Sudoměřice, Petrov, (právě teď, při hledání Petrova, jsem doma našel mapu, kde je i podstatné okolí Trenčína a prakticky půl cesty co jsme jeli….jsem to ale vůl) stačilo pár šlápnutí  a už jsme projížděli Skalickou bránou, která hlídá vstup do Strážnice. Ukázal jsem Frantovi místí park, kde se odehrávají folklorní slavnosti a pokračovali dál ke koupališti. Ani jsme nemuseli moc šlapat, tak jsme se těšili do vody, že ta síla nás sama poháněla.

Konečně ve vodě(ještě předtím rychle na záchod, to je pochopitelnéJ ) . Pod sprchu jsme se dostali naposledy v Novém Meste, tak si dokážete představit, jaký to byl asi pocit!! Hned za plotem koupaliště se hrál minigolf. To by byl hřích, nejít si po několika letech zahrát. Za příjemných 20 kč za oba jsme dostali hole, 2 míčky a karty na zapisování skóre. To vše do praktického kyblíčku, který jsem ve školce tak miloval. K samotné hře se asi nebudu ani moc vyjadřovat, byla to bída!Obrazek Malí kluci, kteří začínali o půl hodiny po nás, už u 13. dráhy čekali, až konečně dohrajeme.Ale skvěle jsme se při hře bavili, to bylo podstatné. Já jsme nahrál výborných 59 bodů (ti lepší to zvládají tak za 30-35). Slečna, co to tam měla na starosti, mě uklidnila, že ona hraje za 62… Málem bych vás zapomněl informovat, jak to válel Franta. Ještě po předposledním kole vedl o 4 body, ale závěrečná hra se mu “vydařila” a tak to dotáhl na úžasných 61!

Ikdyž se nám  ve Strážnici líbilo, cíl dnešního dne byl ještě o něco lepší. Proto jsme se kolem páté odpolední vydali směrem na Rohatec, Ratíškovice a Milovice. Už minulý rok se naše zastávka v Milovicích velice povedla, proto jsme si ji chtěli zopakovat. V místní zámečku jsme povečeřeli skvělý guláš a naposledy ten den šlápli do pedálů. Ale jen kousek, do 2 km vzdálených vinařských sklepů na Šidlenách. Zprvu to vypadalo, že už tam žádný vinař není, ale na samém konci jsme uspěli. Dorazili jsme k hloučku vinařů, mezi kterými byl i nám dobře známý pan Kunrata. ObrazekMěli zrovna degustační večer, ale majitel sklípku se nás přesto ujal. Zašli jsme dolů na ochutnávku, vyzkoušeli 4 vzorky a poručili si, jak jinak, muškátJ (ještě dole ve sklepě nám bylo vysvětleno, že s vínem je to jako se ženami, ale o tom bych se tu nerad rozepisoval. Pokud budete mít zájem, rád Vám to osobně vysvětlímJ ) Sedli jsme si k vedlejšímu stolu, poslouchali zasvěcené hovory zkušených(a řádně opilých) vinařů a vychutnávali neskutečně dobrý muškátek. Kolem jedenácté večerní se odkutálel poslední degustátor a my jsme si šli sednout za majitelem. Vysvětlili jsme mu jak dlouho na kolech jedeme, co jsme viděli a jaké krásné holky jsme potkali. Pan Macek byl, zdálo se, na ženy odborník. Načínáme druhou láhev, tentokrát  Tramín. Nejspíš jsme se sklepmistrovi zamlouvali a tak nám nabídl, že můžeme přenocovat u něho ve sklípku. Taková nabídka se neodmítá. Nechal nám klíče, vysvětlil co a jak a šel domů s tím, že ráno kolem osmé přijde.A my jsme v tu chvíli měli sklep pro sebe. Jenže únava z cesty a alkohol zapříčinili ještě větší únavu, a tak jsme šli celkem brzy spát. No zase tak rychle ne, ještě nějaká ta sklenička vína padla….:o)

 

 

4.den

 

            Po dvou dnech konečně pohodlná noc. Ani se nám nechtělo z postele (madraček). Nachystali jsme si brašny, všechno zabalili a čekali na pana Macka. Protože dlouho nešel, zavolali jsme mu, že jsme připravení. Když dorazil, zeptal se, jestli máme ještě čas, že by potřeboval pomoc ve vinohradě. No za ten nocleh si to určitě zasloužil. Strávili jsme ve vinohradě asi hodinu a půl. Čekala nás tam nepříjemná práce, vytrhávání listí. Mně to vůbec nevadilo, ale bylo mi líto Franty, on má takové práce nad hlavu a musel dřít ještě tady. Bylo jedenáct a my zavelili k odchodu. Jako poděkování se nám dostalo pozvání k návštěvě sklepa(určitě toho využijeme) a navíc i Tramínu, který si kupuje i sám Karel Gott. Kdo ví, co je na tom pravdy, ale rozhodně se těším, až si toto božské víno otevřu.

            Protože pršelo, dostalo se i na další neplánovanou zastávku ve sklepě. Místní vinař nám nabídl přístřešek před deštěm a pohárek vína. A mimochodem také pozvání k posezení. (určitě toho využijemeJ ).

Ještě jsme se zastavili na náměstí na oběd a už si to štrádujeme do Kyjova na vlak. V zadní kapse u kola se nám vezla jedna láhev muškátu, proto jsme ještě zajeli do obchodu nakoupit další důležité suroviny- sýr, šunku, chléb a nějakou vodu . Ve vlaku jsme si udělali parádní hostinu  a bylo veselo až do Brna.

            Letošní cykloputování se zase vydařilo na jedničku. Za 4 dny jsme našlapali 226 km,čistého času jsme jeli 14 a půl hodiny.  Škoda jen silného větru, a dvou dnů bez sluníčka. Ale když se dokážete bavit i z maličkostí, jako já i Franta, je veselo za každé situace!

 

Tak za rok Ahoj, tentokrát v Rakousku.

e

           

 

Náhledy fotografií ze složky Slovensko na kolech

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Re: Za rok

(Mišák, 12. 7. 2007 10:24)

příští rok mám v plánu Rakousko:o)

Za rok

(Štěpán, 12. 7. 2007 3:06)

Už chystej plány na příští rok :)