Velká Javořina
Stejně jako muzikantům leží v šuplíku spousty textů, potencionálních hitů, které teprve čekají na svoji příležitost, i já mám v zásobě několik připravených výletů, vysněných vyjížděk, které nosím třeba jen v hlavě, nebo dokonce už prošly důkladnou přípravou nad mapou. K těmto patří i dnešní výlet na Velkou Javořinu, jež jsem naplánoval před třemi roky, v nekonečně dlouhých dnech rehabilitace po operaci kolene. Stačilo vytáhnout poznámky, trochu je poupravit, vše sladit s jízdním řádem ČD a pak už jen vyskočit do sedla.
Vlak z Blažovic vyjíždí už v 6:45, dospávat se tak bude během více než hodinové jízdy do Veselí nad Moravou. Po osmé hodině mě vítá nově opravené nádraží, ještě ospalé sluníčko a vymetená obloha. Počasí jak vystřižené z brožury cestovní kanceláře, víc si nemůžu přát. Po pár kilometrech nečekaně rušnou silnicí směrem na Blatnici pod Sv. Antoníčkem bych přeci jenom jedno přání měl. Vím, že už si trochu vymýšlím, ale protivítr by mohl být o trochu slabší. Utěšuji se tím, že při zpáteční cestě pojedu s větrem v zádech, což se může s přibývající únavou hodit.
Nepříjemně živým provozem pokračuji přes Blatničku a Boršice do Slavkova, stálé mírně stoupám, z monotónního šlapání mě však dokonale vytrhávají krásné výhledy do kraje. Zvlněné, čerstvě zelené louky, soliterní stromy i menší remízky, v dálce červené střechy obydlí a nad tím vším bdí stožár na Velké Javořině, který z dálky připomíná maják na pobřeží oceánů. Silueta vysokého kopce s vysílačem přitahuje moji pozornost, čím víc se přibližuji, roste výš a výš.
Projedu malebnou vesnici Horní Němčí s vysloužilým letounem MIG 21 v parku uprostřed vsi, u posledních domků opustím asfaltku a najedu na kamenitou polní cestu. Cesta se zvedá prudce vzhůru, instinktivně kroutím páčkami a volím jeden z nejlehčích převodů. Kličkuji mezi kamením a dírami vymletými vodou, při větších deštích musí být z cesty jistě koryto řeky. Kolem se rozkládá přírodní rezervace Drahy, já však stačím zaregistrovat maximálně žlutou barvu petrklíčů, míhající se periferní oblastí mého zraku, pohled však soustředím na cestu, všechnu sílu posílám přes stehna a lýtka do pedálů. Největší zátěž musí snášet hlava, po kilometru toho krpálu jen s největším zapřením odráží nátlak těla vzdát se a sesednout. Po dlouhých minutách zastavuji na krátké rovince s krásným výhledem do kraje. Vytahuji aparát a fotím, i když vím, že touha po pěkné fotce je jen zástěrkou ke krátkému odpočinku.
Pokračuji volným stoupáním dál, cesta se rozšiřuje, z kamenité je rázem šotolinová, tachometr po delší době ukazuje dvoumístnou cifru. Po levé straně se mi mezi stromy nabízí krásné výhledy na hřeben Bílých Karpat v čele s Velkým Lopeníkem. Co chvíli zastavuji a fotím, s každou další mezerou v porostu je výhled slibnější, dokonce se mi na chvíli ukázal i vrchol Velké Javořiny. Pohled krásný, ovšem vyhlídky neradostné. S hlavou zakloněnou přemýšlím, co mě asi čeká v následujících sedmi kilometrech, které slibuje žlutá značka oznamující směr cesty. Míjím Kamennou Boudu a pokračuji ve stoupání, sice nijak prudkém, zato pedantsky táhlém. Moc příležitostí k odpočinku se nenabízí, aspoň se snažím pozorovat okolní přírodu. Vše kolem kvete, sem tam se v porostu něco mihne, nejčastěji ptáci shánějící se po dopolední svačině. Mě musí stačit láhev vody, banány jsem snědl už před hodinou, poslední tatranku si šetřím jako odměnu na vrchol. Před sebou vidím osamělého cyklistu, po pár minutách stoupání ho dojíždím. Zrovna v místě, kde kousek nad námi pramení řeka Velička. Shodně seskakujeme z bicyklů a jdeme doplnit bidóny. Honza je vitální padesátník, bydlí v jedné z vesniček hluboko pod námi a má také namířeno na Javořinu, s následným pokračováním na Slovensko. Prohodíme pár slov s tím, že se jistě potkáme nahoře. Zbývají závěrečné dva kilometry. Vrchol je sice přímo nad námi, ale s kolem je výjezd nemožný, cesta pro cyklisty vrchol objíždí.
Pár šlápnutí mě dělí od vrcholových partií Velké Javořiny, les se mění v louku s vyšlapanou pěšinkou a v dáli už vidím špičku vysílače. Vítá mě silný vítr, jsem v cíli. Bez
Z logiky věci počítám s pohodovou cestou z kopce, ta ale vydrží jen pár stovek metrů a už zase naplno šlapu do pedálů. Asi jsem během chvíle sjel spoustu výškových metrů , teď musím zpět na 842m.n.m., kde leží vrchol Gurda. Jedu po široké lesní cestě, nahoru dolů, jako na houpačce. Držím se státní hranice. Místy je cesta horší, je třeba bedlivě sledovat pěšinu před sebou, najet v rychlosti na větší kámen, místo do zpátečního vlaku bych nastoupil na ARO Veselské nemocnice. Přírodu jsem sledoval cestou do kopce, teď mám oči upřené na dva vyšlapané pruhy značící cestu, občas jen mrknu po červené značce na stromě, abych se ujistil ve správnosti směru. Po krátkém zastavení u Dibrovova pomníku opět chvilku stoupám, až k rozcestníku. Trochu váhám, kterým směrem se vydat, zelená značka však vede po nově vybudované běžecké trati, nahusto vysypané hrubým kamením, po kterém bych asi daleko nedojel. Vracím se na původní cestu, která po chvilce nabírá příjemný sklon, stejně i moje kolo zvyšuje rychlost a já svoji pozornost. Poměrně široká a dobře sjízdná signálka se v mžiku změnila na hluboké koryto s úzkou pěšinou. Náročný úsek s velkým sklonem, obnaženými kořeny a hromadou kamení si užívám, podobně technické sjezdy jsou pro mě kořením cyklistiky, odměna za vyšlapaný kopec.
Po období hojnosti však většinou přichází půst a na Slovensku tomu není jinak. Ano na Slovensku! I když jsem se chtěl tlačit víc na západ, během divokého sjezdu jsem nejspíš přehlédl odbočku, nebo tam možná ani nebyla. Každopádně stojím u rozcestníku na slovenské straně a zjišťuji, že jsem padl na samotné dno. Vůbec netuším, kde jsem, čas odjezdu vlaku se nepříjemně blíží a při sjezdu jsem se dostal až do nějakého údolí. Mám takové tušení, že mě nemine dlouhé stoupání a pořádná zajížďka, abych se vrátil zpět do civilizace. Nezbývá mi, než risknout jednu z možných cest a doufat, že mě dovede k nějakému bodu, který vyčtu v mapě.
Tím vytouženým bodem se stal až rozcestník pod Kubíkovým vrchem. K němu ale vedlo nekonečně dlouhé stoupání po sluncem rozpálené asfaltce, kde jsem nechal většinu zbylých fyzických a hlavně psychických sil. Co na tom, že až do Filipovského údolí jedu krásnou přírodou, pěknou pěšinou uprostřed louky, nic z toho si nedokážu naplno užívat, natož abych zastavil a tu podívanou uchoval v aparátu navěky. Až v Filipovském údolí, kde cesta následuje Hrubý potok, dokážu zvednout hlavu a pozorovat chaty, rekreační střediska a všechnu tu sobotní poobědovou pohodu.
Klidem se však nesmím nechat nakazit, mám před sebou přes dvacet kilometrů a tušení, že vlak na zbloudilého cyklisty čekat nebude. Velkou nad Veličkou, Louku i Blatničku doslova prolétnu. Cestu znám už z loňského roku, když jsme se tudy vraceli z toulání po Slovensku, v rychlosti tak jen pozoruji už prozkoumané okolí. Na nádraží ve Veselí nad Moravou přijíždím s předstihem, dokonce zvládnu i hovězí vývar v blízké restauraci. Tachometr ukazuje necelých 80 náročných kilometrů, což potvrzuje i těžká bolest v nohách. když se v poloprázdném vagónu svalím do kožené sedačky a zavřu oči, vidím siluetu vysílače na vysokém kopci a je mi tak nějak fajn.