Zase ty kola
Dlouhé sportovní strádání vystřídala chvílemi až nerozvážná touha po dlouhých výšlapech na kole. Jen co se koleno dostalo do stavu schopného šlapání, začal jsem organizovat podvečerní jízdy s Martinem a Lukášem. Vždy jsme vyráželi směr Mariánské údolí nebo do Bílovic. První jízdou mimo tradiční destinace se stal výlet s Vaškem na Bílý potok. Vybrali jsme si k tomu více než příhodné počasí. Když za vodou, tak se vším všudy. Už při telefonické domluvě se z mraků snášely provazy deště, ne jinak tomu bylo i cestou vlakem. Ten nás tentokrát zavezl jen do Tišnova, k potoku jsme si museli došlápnout perných 10 kilometrů po místních kopcích. Počasí se naštěstí umírnilo, ale z dálky jsme viděli blížící se černotu. Už na louce vedoucí k potoku jsme si uvědomili, že tato jízda bude velice specifická. Podmáčená louka zadržovala vodu, první brody jsme si tak užili ještě několik desítek metrů před samotným korytem. Abychom se hned nesmáčeli, využili jsme lávku přes vodu, na druhý břeh jsme plánovali přejít suchou nohou. Jen co jsem však udělal první krok na lávku, uslyšel jsem zvláštní šplouchnutí, které jako by do hučení potoka nepatřilo. Otočil jsem zrak směrem k hladině a viděl moji peněženku, jak se nechává strhnout silným proudem. Vypadla mi z rozepnutého batohu. Kolo jsem odhodil stranou a bez větších zábran se pustil za záchranou dokladů. Voda do pasu, promočené nejen peníze a vůbec veškerý obsah peněženky, ale i já byl v tu ránu mokrý až po pás. Prý že přejdeme suchou nohou…
I další cesta nebyla snadná. Každý brod a výjezd z něj byly náročnou zkouškou našich dovedností při ovládání kola. V silném proudu se špatně šlapalo, kolo bojovalo s bočním tlakem živlu, rozblácené výjezdy na břeh hrozily podklouznutím a škaredým pádem. Do toho všeho se ještě spustil hustý déšť. Od hlavy k patě nás chladila voda a bláto odstřikující od plášťů. Docela jsem se divil, že nám v hospodě na Šmelcovně prodali pití a tatranku. Mít na řídítkách připevněné číslo, vypadáme jako profesionální závodníci. Z bahenního obleku zářily jen oči a zuby. Veselou atrakcí jsme byli i pro obyvatele Veverské Bítýšky, kteří nás se zájmem pozorovali a někteří se neubránili smíchu. Kousek o od přístaviště lodí v Bítýšce jsme se převlékli do suchého oblečení a kolem přehrady už jeli jako slušní lidé. A co je ještě podstatnější, čisté oblečení bylo příjemnější než promočené. Unaveným svalům jsme dali odpočinout a žaludky utišili v jedné z mnoha občerstvoven. K večeru jsme dorazili do Slatiny, tachometr ukazoval 66 kilometrů. Většina z toho byla do kopce nebo velmi náročným terénem.
Druhou jízdu jsem absolvoval
s Martinem. Už příprava se neobešla bez problémů, jelikož
jsem si vymazal z gpsky nejen veškeré keše, ale navíc i
všechny mapy a tak jsem se mohl rozloučit s hledáním
krabiček. No co už, o to víc se budu věnovat šlapání a okolní
přírodě. Naplánoval jsem již jednou projetou trasu
z Rájce-Jestřebí přes Macochu zpět do Brna. Plán vzal za
své již ve vlaku, když nám průvodčí oznámil, že souprava ve
které sedíme nejede na Svitavy, ale do Tišnova. Na nádraží jsme
dorazili na poslední chvíli a v té euforii ani neposlouchali
hlášení o směru jízdy vlaku. Byli jsme nuceni vymyslet novou
trasu. Vystoupit na Lesné a šlápnout do pedálů směr Bílovice,
dál se uvidí.
Nakonec jsme zavrhli čekání na další spoj a rozhodli se jet cestou na Adamov a dále do Křtin. Mezi Adamovem a Býčí skálou jsme se zastavili u Staré hutě. Historická památka z bývalé hutní pece skrývala krabičku, o jejímž umístění jsem věděl už nějaký ten pátek. Ne tedy přesné místo, ale podle fotografie a dedukce zkušeného kačera se mi podařilo velmi přesně vytipovat místo uložení. Na druhý pokus jsem držel poklad v ruce. Plni spokojenosti jsme se vydali ukrajovat další kilometry táhlého kopce. Chvíli odpočinku zajistila prohlídka Býčí skály a potom až příjemný oběd ve Křtinách. Tou dobou jsme měli v nohách přes 30 kilometrů a tak jsme se rozhodli pro návrat domů. Příjemné zakončení výletu obstaralo krátké koupání v rybníku v Mariánském údolí. Každý takový výjezd byl měl končit osvěžující koupení případně posezením ve sklípku. Ale to zase až příště.