Žďárské vrchy - cyklistův ráj
Na letošní rok jsme si naplánovali opravu našeho budoucího bydlení, přemýšlení o možných výletech jsem tak odložil stranou. Když se mi pak zčistajasna uvolnil jeden víkend, v první chvíli jsem nevěděl, jak s ním rozumě naložit. Na plánování nebyl čas a tak jsem zalovil v pověstném šuplíku odložených výletů a našel jednu lahůdku. Žďár nad Sázavou a jeho okolí s hlubokými lesy, desítkami menších či větších rybníků a hlavně lákadla v podobě betonových soch, o kterých jsem se dočetl v jednom ze starších dílů Cykloturistiky. K tomu všemu další díl do skládanky UNESCO.
Počasí se už od pátku tvářilo všelijak, sluneční pohodu střídaly vydatné přeháňky a jedna z hlavních zpráv v Událostech sdělovala o vytopených sklepích v okolí Humpolce. I přes tyto neradostné vyhlídky jsem sebral odvahu, kolo, foťák i tousty a vyrazil na ranní vlak směr Vysočina.
Cesta osobákem z Brna do Žďáru trvala půl druhé hodiny, dalších pět minut jsem hledal cestu ven z právě opravovaného nádraží, ale pak už mi nic nebránilo v cestě, naskočil jsem na kolo a dal se ukrajovat první kilometry. Hned po pár metrech jsem sjel z hlavní silnice na stezku kolem železniční trati, abych se po kilometru napojil na příjemnou cyklostezku, která mě dovedla k první betonové soše. Už dálky jsem poznal pohádkového tvora Hamroně, ukrytého pod shlukem modřínů. O pár minut později jsem již stavěl u sochy Koně, stačilo jen přejet z jedné části Hamrů nad Sázavou na druhou. Socha stojí hned u silnice a zájem turistů je tím pádem velký. Naštěstí je hned přes silnici parkoviště, auta tak nestaví přímo na asfaltce.
Opustil jsem příjemnou cyklostezku a zajel do lesa, navštívil studánku a poté i třetí sochu v pořadí, Mamuta. Ten stojí pod Rozštípenou skálou v údolí řeky Sázavy a já se k ní musel prokousat náročnější lesní cestou plnou kamení. Protože u sochy zrovna dováděli skauti, popojel jsem ještě kousek dál, kolem starého hamru až k „Lenoch ranči“, příjemnému odpočívadlu v indiánském stylu zasazeného do opuštěného lomu. Doposud jsem si dopřával rovinatého terénu, no po odpočinku by měla následovat námaha. Pořádně prudký výjezd z údolí do vsi Šlakhamry byl k tomu jako stvořený. Že to bude náročnější výšlap, s tím jsem počítal, ale že se dostanu až na konec světa, o tom jsem neměl ani tušení. Za vesnicí jsem vážně narazil na strážní budku s hlídačem a nápisem konec světa, pro cizince vyvedeném i v angličtině. To aby všem bylo jasné, kam že se to dostali. Ocitl jsem se na pomezí Moravy a Čech. Překročením hranice se změnil i profil cesty, opět jsem sjížděl do údolí. Rychlá lesní cesta mě přivedla až k železničnímu náspu a poté i k silnici vedoucí do vsi Sázava. Nedalo mi to a zajel jsem se podívat na starý kamenný most přes v těchto místech malou a klidnou řeku Sázavu.
A opět jsem po cyklostezce mezi poli přijel do Velké Losenice, kde jsem se nemohl nabažit pohledu na nádherný rybník obestavěný domy s rozkvetlými zahrádkami a pěkným kostelem se vstupní bránou, ve kterém se ukrývá i kostnice. Za stále krásného počasí jsem pokračoval do malé vesnice Vepřové a odtud lesem kolem dvou vepřovských rybníků do Račína. Osadu o pár domech a dvou restauracích obsadily desítku cyklistů a tak jsem se i já nechal zlákat vůní česnečky.
Po příjemném odpočinku jsem sjel z hlavní cesty na lesní, na které jsem si užíval klidnou, auty nerušenou jízdu. Ne že bych doteď bojoval s hustým provozem, projíždějící auto je v těchto končinách zvláštní úkaz, ale i tak jsem se v lese cítil ještě o kousek líp. I s krátkou odbočkou k Železnému rybníku jsem byl za pár minut u Velkého Dářka. Projel jsem po malé hrázy a dál podél vody až do Karlova a poté lesní pěšinou ke klidnému břehu rybníku. Sluneční paprsky lákaly ke krátké koupeli a tak jsem se dlouho nenechal přemlouvat a na pár minut si užil náramného osvěžení.
Z Karlova mě čekalo pár kilometrů po rušnější silnici přes Škrdlovice až na odbočku do Polničky, kde znovu začal cyklistův ráj. Klidná točitá asfaltka, malebná vesnice a (pokolikáté už?) krásná cyklostezka podél vodní nádrže Pilská. Na stezce skupinky i jednotlivci bruslařů, u břehu v němém soustředění desítky rybářů, zpěv ptáků a šplouchání vody. I takhle vypadají krásy Vysočiny. Z klidného šlapání a vstřebávání okolí mě vytrhlo až sousoší orlice a lva. Opět pomezí Čech a Moravy.
Před sebou jsem už zahlédl zástavbu města, což jasně značilo, že se blížím ke konci výletu a zároveň jeho největšímu lákadlu, kostelu Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Nejdřív jsem si však prohlédl Dolní hřbitov, taktéž navržený Santinim, poté i zámek Kynských a historický most se sochami přes Sázavu. To už ale bylo slunečné počasí ta tam a nad hlavou se mi začala velice rychle stahovat šedá mračna. Než jsem se nadál, přišla mohutná bouřka a s ní důkladný déšť. V rychlosti jsem vyšlapal na kopec a schoval se před průtrží pod přístřeší Santiniho skvostu. Ne nadarmo je tato krásná stavba zařazená mezi památky UNESCO, potěšila nejen moje zvídavé oko, ale navíc mě zachránila před provazy deště.
K vlakovému nádraží už zbývalo jen pár kilometrů, během kterých jsem se loučil s krajinou bohatou na sakrální památky, novodobé, ale pěkně vyvedené lákadla na turisty, překrásnou přírodou s přívlastkem Cyklisté vítáni!
