Ze Znojma na Velehrad (den čtvrtý)
Čtvrté ráno bylo krušné. Do posledního dne cesty jsme se probouzeli s třeštící hlavou, těžkým dechem a celkovou nechutí. Dlouhý čas po probuzení jsme mlčky leželi na karimatkách a snažili se rozvzpomenout, co zapříčinilo, že se nám hlavou šíří nesnesitelný cinkot lahví a střecha altánu nad námi pluje jako na moři. Až tmavě zelená láhev s etiketou ležící nedaleko nedbale pohozených tenisek rozehnala ranní alkoholovou mlhu a my začali skládat střípky večerní mozaiky. Nevolnost bych chápal, točení se všeho kolem také, ale nešlo mi na mysl, proč mám místo hlavy havířskou štolu. Až Martin všechny pochybnosti o kvalitě vína razantně utnul. „Proč jsme, sakra, pili tu slivovicu?!“ přecedil přes ztuhlé rty a otočil se na druhý bok.
Po čaji s citrónem a proudu
studené vody na zátylek se zdál svět opět milejší. Drncání
po polní cestě však moc radosti nepřineslo. Stále ovíněný
Martin si při sjezdu nevšiml velkého kamene, v plné
rychlosti ho nabral zadním kolem, že vyskočilo půl metrů vysoko.
Štěstí, že nedošlo k pádu. Až ve vesnici na náměstí
jsme si všimli, že tato srážka nezůstala bez následku. Odnesl
to plášť, z jehož boku se na nás šklebila puklina připomínající popraskané rty. S takovým defektem se nedalo jet bezpečně
dál. Martin se chvíli rozhodoval, jak s nastalou situací
naloží. Podařilo se nám ho přemluvit, aby to nevzdával, koupil
nový plášť v nedalekém servisu a pokračoval s námi
až do konce naší cesty – na Velehrad. Martina tak k jeho
radosti čekalo další sundání kola, duše a následné nasazení.
Tato činnost se pro něj stávala rutinní, čas výměny se každým
pokusem krátil, stejně jako přibývalo našich škodolibých
vtípků. V tu chvíli mě napadlo, jak by se asi bavil Martin,
kdybych píchl já nebo Fanda. I tak bych mu tu zábavu přál.
Za sebou jsme měli bohatou snídani
z místního řeznictví, chtěli opět šlápnout do pedálů,
když v tom se ozvalo volání přírody. Tradičně bez
předchozího varování a 
rovnou u všech naráz. Rozjeli jsme se
z náměstí nejbližší ulicí mimo zástavbu a polňačkou
k nedalekému keři. Až v podřepu s trenkami na půl
žerdi jsme zjistili, že se Martin někam vytratil.Vykonali, zahladili stopy a vydali se
ho hledat. Potkali jsme ho zase až na náměstí, blížil se k nám
se širokým úsměvem a na naši otázku „kde byl“ odpovídá :
„V hospodě, tam vám mají tak sympatickou číšnici! Jo a taky
fajn záchody…“
Bylo na čase ukojit nějaký ten kilometr a přiblížit se k cíli cesty. Z Milotic jsme mířili do Vacenovic, po novém asfaltu s minimálním provozem dál na Vracov. Na pár kilometrů nás schoval stín borovicového lesa, užívali jsme si pohodové jízdy vedle sebe a vesele debatovali. O dost horší cestu jsme zažili mezi Vracovem a Bzencem, kdy jsme byli nuceni jet po frekventované silnici plné kamionů. Půl hodiny na to jsme se ale napojili na souběžnou cyklostezku a za Moravským Pískem minuli značku zákaz vjezdu, za kterou nás čekala absolutní samota. Dlouhé kilometry jsme nepotkali jediné auto. Bohužel krajina kolem nenabízela zajímavé pohledy jako doposud, cestování se změnilo v pouhé šlapání. Přestávku jsme si dopřáli až po třiceti kilometrech jízdy v Nedakonicích. Autobusová zastávka poskytla vytoužený stín a dala odpočinout unaveným nohám. Martin hlásil problémy s odřenými stehny a zadkem.
„Máme před sebou deset kilometrů a
budem v cíli, to už musíš zvládnout!“ uklidňuji ho a
v duchu lituji, protože s těmito problémy mám vlastní
nepříjemné zkušenosti. Další kilometry odmítá Martin šlapat
a udržuje si od nás znatelný odstup. Čekáme vždy u některého
z ovocných stromů u cesty, kde doplňujeme energii a znalecky
hodnotíme letošní úrodu. Posledních pár kopečků přes Zlechov
a Tupesy a vítá nás cedule Velehrad. Pořídíme nezbytné foto,
počkáme na remcajícího opozdilce a triumfálně přijíždíme
k poutnímu místu na Velehradě. Jsme v cíli naší
cesty, radost doprovází příjemný pocit po těle. Dřív než se
svalíme do trávy, procházíme areál, sledujeme rozlehlá stavení
prvního cisterciáckého kláštera na Moravě zářící v ostrém
slunci, abychom se pak mohli těšit chladem a krásou interiéru
baziliky Nanebevzetí Pany Marie a svatých Cyrila a Metoděje. Ač
nevěřící, zanechala ve mně návštěva hluboký dojem.
Dopřáli jsme si dlouhou přestávku vyplněnou poleháváním v trávě, vařením obědu a pořádnou porcí zmrzliny. Jak jinak než za odměnu. Zbývalo nám přesunout se několik kilometrů do Uherského Hradiště na vlak, ale nemuseli jsme nikam spěchat. Rovný asfalt nové cyklostezky nás klidně nesl mezi poli, jako tři králové jsme triumfálně dojeli až k nádraží a uzavřeli tak letošní putování Jižní Moravou. Příští cestu plánujeme k sousedům na Slovensko a já doufám, že si ji užijeme minimálně stejně skvěle, jako tu v létě roku 2009.
