MIŠÁKOVY GEO-KOLO-VÍNO A JINÉ ZÁŽITKY

       Vstávat z měkkých a teplých peřin se nám přirozeně nechtělo, ale přes záclony na oknech nás lechtaly sluneční paprsky a těm se nedalo odolávat věčně. Oproti deštivému včerejšku bylo počasí jako vyměněné, během krátké noci se černá mračna nasáknutá vodou odvalila někam nad Dolní Rakousy a jako odměna za propršený den přišlo typicky letní počasí bez mráčku na obloze.

       Po rychlé snídani jsme zašli do kůlny pro kola, které si už na první pohled říkala o nutný servis. Voda a vlhko se na podepsali na pohyblivých částech, nejvíce na řetězu a přehazovačce. Bez promazání by jsme celý den poslouchali nepříjemné vrzání a švitoření, podobné ptačímu zpěvu. Ten se dá vydržet někde na samotě u lesa, ale aby vám nepřetržitě celý den zpívat za zadkem kos, to by nevydržel ani kůň. Po krátké prohlídce stavení jsem našel plechovku s novým olejem, nejspíš byl nachystán pro postarší traktor značky Zetor, který v průjezdu čekal, až ho majitel prožene řádkami vinic, pár kapek pro naše řetězy snad mohl obětovat. Nenašel jsem ale žádnou nádobku, do které bych mazadlo přelil, musel nám posloužit lopuchový list.

       Dle domluvy jsme nechali klíč v zámku, zaklapli vrata a zamířili k Mikulovu. Polní cestu uprostřed kukuřičných lánů zkrášlovala vodní jezírka, některá o velikosti lavoru při kraji cesty, jiná i deset metrů dlouhá bez možnosti objetí. Projíždět jsme museli velice pomalu, bez většího stříkání vody, protože ne všechno oblečení přes noc uschlo, nemohli jsme si dovolit opět namočit brašny. I tak jsme si pár kusů oblečení vezli připoutané na brašnách, aby se na slunci osušily. Už dříve jsme se naučili sušit ručníky během jízdy, dnes jsme je jen vyměnili za svršky.

       Po pár kilometrech míjíme vítací ceduli města Mikulova, po Znojmu druhého většího města na naší cestě.

„Co takhle se podívat na zámek?", praví Martin. „Mikulovem vždy jen projíždím, ale nikdy jsem si to tu neprohlídl“.

To byla voda na můj mlýn, nejen šlapáním je člověk živ (tedy v našem případě), trocha kultury a krabiček nezaškodí.

„Právě jsem vám to chtěl navrhnout, jen budem muset kousek do kopce,“ dodávám a otáčím hlavu vzhůru k dominantě města. Musím přiznat, že jsem na mikulovském zámku také nebyl a vždy když projíždím kolem, myslím právě na prohlídku zámku.

       Necelý kilometr mírného stoupání a už nás vítá rozpálená dlažba historického náměstí, i přes dopoledne obsazené zahrádky restaurací, pěkně opravené domy a četné skupinky turistů. Před zámeckou bránou seskakujeme z bicyklů, procházíme kolem fontán a míříme do stínu korun mohutných lip. Mám pocit, že nám tu kola nikdo nevezme, ale i tak je zamykáme a jdeme se kulturně vyžít. Dávám se do hledání keše, ale bez úspěchu. Ani po dlouhých minutách se nedaří, aspoň je další důvod k návratu. Návštěvu bych ale zopakoval hlavně kvůli zámku a jeho okolí, rozhodně je se tu na co dívat. Ještě chvíli jsme se snažil o pár pěkných snímků, ale už byl čas zvednout kotvy. Krátký pohled do mapy, ujasnění si směru cesty a zase jedeme.

       Nevím čím to bylo, jestli smutkem z neúspěšného hledání krabičky, nebo z okouzlení pohádkovým zámkem, netrefil jsem správnou odbočku a všiml jsem si toho až po pár stovkách metrů, ne-li nějakém tom kilometru. Bylo krásné počasí i sil jsme měli v nohách víc než dost, tak mi to kluci po pár posměšných poznámkách prominuli.

První delší stoupání nás čekalo na výjezdu z Mikulova směrem ke Klentnici . Začalo kousek za náměstím a skončilo až daleko za ukončovaní značkou města u Kočičí skály. Tuto malou skalku nad městem jsme si prohlédli a důkladně prolezli při pochodu přes Pálavu, zastavili jsme proto až kousek dál pod meruňkou obsypanou oranžově zářícími plody. Jen Martin se nemínil hostiny zúčastnit, já a Fanda jsme do sebe vpravili každý zralý kousek spadený do vysoké trávy. Moc příjemnou siestu přerušilo až dobře známé chvění břišních partií a následný úprk výše mezi keře.

       Poprvé za celou cestu jsme začali potkávat i jiné cyklisty, je vidět, že Pálava stále silně přitahuje svojí krásou a jedinečností. Největší střet s turisty nás čekal v Klentnici, kde je jediná osvěžovna na cestě přes Pavlovské vrchy. Vesnice je ale v kopci a my jí profrčeli tak rychle, že by to mohlo zajímat i místní policejní hlídku. Druhá odměna za náročný výšlap. Kousek před Pavlovem jsme vyjeli z chládku lesa a v tom se nám otevřel nádherný výhled do krajiny. Po levé straně majestátně stojící zřícenina Dívčích hradů, pod ní malebná vinařská obec Pavlov a na ní navazující nekonečná vodní hladina Mušovských jezer. Po pravé straně pak zelené lesy Lednicko-Valtického areálu. Srdíčko turisty zaplesá radostí, jsme na vrcholu blaha a s námi i další skupinky cyklistů a pěších, dokonce i jedno auto zaparkované při krajnici jehož šofér si tu krásu zaznamenává do paměti fotoaparátu.

       Mohli bychom tu stát věčnost a pohledy na ten překrásný obraz by nás donekonečna bavily a stále něčím překvapovaly, ale my se chtěli podívat dál, do hlouby té přírodní nádhery. Pavlov je jistě krásná vesnička, ale prohlídku bych doporučil zahájit ze stany jezer a pokračovat vzhůru. My přijeli z opačné strany a než jsme stačili zabrzdit rozjetá kola, minuli jsme poslední stavení a stáli před jedním z mnoha kempů u vody. Tudíž Pavlov snad příště i s krátkým zastavením v jednom z desítek vinných sklípků.

       Vydali jsme se po náspu kolem vodní hladiny, míjeli skupinky rybářů a v pozorovali v dálce se nesoucí plachetnice. Necelé tři kilometry kolem jsme se museli prát se silným větrem, který sice přál vodním sportům, ale nám ubíral mnoho sil. U hráze jsme se všichni shodli, že je čas na delší přestávku spojenou s obědem. Rozhodli jsme se nezastavovat v Nových mlýnech a zvládnout ještě pár kilometrů vzhůru do Zaječí. Tam jsme se rozložili na schodech před kostelem sv. Jana Křtitele a připravili si skvělý oběd o dvou chodech. Já si pochutnal na polévce a vepřovém guláši s kousky opravdového masa. Dobrou hodinku jsme věnovali odpočinku, já si ve volném čase odskočil odlovit nedalekou kešku a naplánoval další trasu cesty. Naším cílem byly Milotice a blízké sklepy na Šidlenách, tradiční zastávka na našich cestách Moravou.

       „Pánové, čeká nás dobrých 40 kiláků, navíc s plným břichem se bude šlapat mnohem hůř, ale na konci cesty se na nás těší sklep plný vína!“, snažil jsem se motivovat kluky před další cestou, načež jsem byl vzápětí sražen silným argumentem. „Podívej se kolem sebe, všude samá vinice, samý sklípek, proč se vláčet takovou štreku, když se můžeme opít už tady a mnohem dřív?!“ hřímal Martin ze schodů jako Jan Hus z kazatelny v Betlémské kapli a svůj protest proti dalšímu šlapání umocňoval bušením dvěma ešusy o sebe. Za hlasitého smíchu jsme se dali do balení nádobí. I Martin se po chvíli umírnil v názorech a pokračoval v cestě s námi.

       Velké Pavlovice, Bořetice, cesta nám všem dobře známá a tím pádem ničím zvláštní a překvapivá. To zajímavé mělo přijít až v obci Vrbice, kde se nachází desítky vinných sklípků vystavěných ve stejném stylu, který je ojedinělý a nikde jinde na něj nenarazíte. Krásně upravené sklepy v pěti terasách nad sebou, pomník vojákům, dřevěný větrný mlýn a velice chutné víno, co víc si od malé vesničky přát. Pohlceni příjemnou atmosférou prostředí jsme dostali chuť na víno, byl by hřích neochutnat úrodu okolní přírody a výsledky práce vinařů. Našli jsme jen jeden otevřený sklep a v něm nepříliš příjemného staříka, ale sklenku vína nám i přes prvotní ostýchání nalil. Pěkné víno, jenže v zakouřeném sklepě si ho nevychutnáte. Tady jsme šlápli vedle a museli jsme si to přiznat. Naším dobrým rozpoložením to však nemohlo otřást. Koukli jsme do mapy, protože z místního značení jsme nebyli dvakrát moudří a hnali naše stroje kupředu. Několik příštích minut jsme jeli mezi dlouhými řádky vinic, sem tam jsme pozorovali hloučky lidí, protrhávající husté keře vinné révy, aby se k bobulkám dostalo sluneční světlo. Nebýt kouřícího automobilu, neměl by tento úsek cesty jedinou chybu. I tak se mi vryl hluboko do paměti a já si jej zařadil mezi místa, kam bych se rád ještě jednou podíval. Ovšem příště zhruba o týden později, než jsme tudy projížděli my, to aby bylo ovoce na stromech u cesty zralé.

Cesta končila v Čejkovicích, odkud jsme zamířili přes Mutěnice a Dubňany do Milotic. Těch pár kilometrů jsme zvládli víceméně bez zastavení, opět se jednalo o úsek, který máme několikrát projetý a známe ho více než dobře. Rok co rok tak pozorujeme, jak se která stavba mění, kde se opravuje, co stále chátrá.

       Na Šidlenách jsem se rozhodl splnit svůj malý sen a přenocovat v altánku mezi sklípky. Kluci nic nenamítali. K návštěvě sklepa byl ještě čas a tak přišla na řadu hygiena a něco málo do žaludku. K umytí musela stačit pumpa a z ní vytékající ledová voda. Chtělo to z naší strany hodně odvahy a přemlouvání, než jsme se odvážili nastavit proudu vody svoje tělo. Celý proces umývání fungoval dle jednoduchého pravidla : jeden trpí, ostatní se baví. Trpěl logicky ten právě smáčený a nejvíc se bavil ten, který pumpoval. Právě on měl v moci nešťastníka pod pumpou. Jako správní kamarádi jsme se na pozicích vystřídali a nejvíc se tak pobavili návštěvníci nedalekého sklípku, kteří nás celou dobu se zájmem pozorovali. Celý výlet se za vynaložené úsilí odměňujeme, ne jinak tomu mělo být po koupání v ledové tříšti. Špekáčky z Tesca však neměly s masným výrobkem nic společného, nad ohněm se všelijak kroutily, rozhodně se ale neopekly. Demonstrativně jsme je hodili do ohně, zabalili si věci a s prázdnými žaludky se přesunuli do nedalekého sklípku k panu Mackovi. Jeho pohostinnosti jsme využili už počtvrté, zavítáme sem při každém cyklo výletu touto krajinou. O následujících hodinách bych se jen nerad rozepisoval, bude muset stačit strohé konstatování, že jsme si návštěvu jaksepatří užili a noční přesun zpět do altánku zvládli bez větší újmy na zdraví.