Ze Znojma na Velehrad (den druhý)
Budím se tradičně první, kolem osmé hodiny a pochvaluji si spaní na nové samonafukovací karimatce. Investovaných peněz nelituji. Vykouknu ze stanu a zjišťuji, že ta tam je včerejší azurová obloha, zahnala ji šedivá mračna. Vzduch byl nasáklý vodou, což nevěstilo nic dobrého. Před cestou jsme se posilnili na lavičce na náměstí. Společnost nám dělala šedivá kočka a památník s květinovou výzdobou, o který se už léta nikdo nestaral. V ponurém počasí vypadal zámek o dost sešleji, přesto se mi vrátila myšlenka s promarněnou nocí v blízkosti historické stavby. Prostředí jako stvořené k výskytu Bílé paní.
Pomalu jsme se loučili s Jaroslavicemi a blížili k Hrádku. Ve vzduchu visela pořádná průtrž mračen, ale nás v tu chvíli trápilo jiné, závažnější volání přírody. Kola jsme kvapem opřeli o mohutný topol, přeběhli silnici a ztratili se ve zrající kukuřici. Ve stejný okamžik se z pole vzneslo hejno bažantů. Nevím, kdo koho více polekal, ale my v tu chvíli měly myšlenky jinde. Nejvíce se celou situací bavil Martin, na kterého byla příroda krátká, s úsměvem od ucha k uchu zůstal u kol.
„Pánové, měli by jste to úřadování nechat na jindy, déšť houstne a k nejbližšímu přístřešku daleko.“
Jemné mrholení vážně přešlo v hustý déšť, dokončili jsme exkurzy kukuřičného lánu a pelášili k vesnici. Přístřešek čekárny byl pro tři postavy a tři kola malý, přesunuli jsme se pod střechu místní Jednoty. Více než hodinu jsme sledovali čilý dopolední ruch v obchodě a čekali na příznivější počasí. To přišlo pouze na pár desítek minut, během kterých jsme přejeli do nedalekého Hevlína, rovnou pod stříšku autobusové zastávky. Další hodinku čekání jsme si krátili pojídání skvělých klobásek z nedalekého řeznictví.
Jsme ale na cestách a tak nás nesmí špatné počasí odradit. I přes drobný déšť vyrážíme po cyklostezce podél hranic. Krásný asfalt mezi poli, cesta mírně z kopečka, široko daleko žádné obydlí. A právě to se nám stalo osudným.
„Koukej na ty blesky,“ varuje Fanda, „nezdá se ti, že jsou nějak blízko?“
„Což o to, zdá, ale teď nemáme jinou možnost, než šlapat dál, vesnice je bratru pět kiláků daleko!“ nezastírám vážnost situace.
Déšť se na nás opět valí ze všech stran, tentokrát však mnohem intenzivněji. Blesky osvětlují šedou oblohu ve velmi krátkém intervalu a mně se svírá zadnice, až mám strach o svoje sedlo, aby nepřišlo k újmě.
„Já bych zastavil, skoval se pod pláštěnku a doufal, že to brzo přejde!“ navrhuji. Všichni tři se i s koly snažíme vměstnat pod plachtu velikosti jídelního stolu, jelikož se ale jedná o pláštěnku, je třeba počítat, že bude mít vprostřed díru. Během pár minut zjišťujeme, že nám není tato ochrana moc platná, ale já si tvrdošíjně stojím za svým a nápad hájím.
„Jedu se podívat k támhle tomu stavení, tak či tak jsem na kost promoklej,“ ukazuje Martin jižním směrem a i přes naše varování a námitky vyráží do vodní bouře. Ve dvou se pod pláštěnku lépe vměstnáme, suché místo na těle bych stejně nenašel. Z brašen stékají provázky vody a já tuším potopu ve veškerém vybavení.
Po pár minutách se Martin vrací a už z dálky rozeznáváme jeho rozpoložení. „Kretén starej, takhle mě vyhodit!“ nadává jako špaček a my se bavíme příběhem o hlídači objektu, jež ho nepřichýlil pod jedinou stříšku širokém okolí.
„Každý jiný by tam narazil na milé lidi,“ povídám, „ti by ho pozvali k sobě domů do tepla a nabídli mu horkou polévku či dokonce doušek slivovice na zahřátí, ale ty Martine, ty máš prostě životní smůlu, na tebe zbyl ten prašivej dědek, kterého štve celý svět! Na tebe on čekal, aby se zhluboka zasmál a poslal tě zpět do toho nečasu.“
„Že jsi mi to ale vysvětlil, a kde se usuším, to mi už asi neporadíš, že?“ stojí rezignovaně na dešti.
Fanda s Martinem už nechtěli dál čekat, rozhodli se jet dál. Nechtělo se mi, ale zůstat tu sám? Nasoukal jsem se do pláštěnky a začal je stíhat. Během kličkování mezi popadanými větvemi se mi v hlavě honily poučky o správném chování v bouřce. Ani slovo o rychlé jízdě mezi blesky!
Nejsilnějšímu dešti jsme ujeli a nastal čas hledat nějaké útočiště, kde bychom se zahřáli, usušili oblečení a sečetli škody v brašnách. Ve vsi Jevišovka jsme narazili pouze na jednu hospodu, do ní se ovšem přesouval hodový průvod. Za zvuků dechovky a písničkou na rtech se rozhodujeme hledat štěstí v následující vesnici. Mokrá trika sundáváme a bavíme se projížděním hlubokých vodních jezer na stezce.
„Dobrej výlet, ne?“ směje se Fanda.
„To bych řekl!“ usmívám se.
„Jedu domů!“ baví nás Martin.
Déšť přestal, ale každou chvíli může přijít další sprcha. Ani v Novém Přerově nemáme štěstí, snad jen poutač vinného sklípku rozpoutává hlasitý hovor. Podle všeho by však šlo o drahé osychání, dáváme přednost dalším kilometrům. Před Březím se opět rozpoutává vodní peklo a jen tak tak se stačíme do stavení na nádraží. Nevelká místnost bez oken a dveří, zdi vyzdobené místními umělci, z venku profukuje studený vítr, ale jsme rádi za sucho. Zase mám myšlenky na přenocování, ale raději si je nechávám pro sebe. Kluci jsou už i přes to nahlodaní, nerad bych schytal spršku sprostých nadávek a jednu pod oko. Z brašen vytahujeme nejmíň mokré oblečení a vaříme oběd. Po dvou hodinách se i přes nepřestávající déšť rozhodujeme pro cestu do vsi. Musíme si najít nějaký nocleh. V místní hospodě objednáváme horký čaj a přemlouváme slečnu servírku, aby nám připravila nějaké jídlo.
„Kuchyň je, mládenci, zavřená, nanejvýš bych vám mohla hodit pizzu do mikrovlnky.“
Raději si objednáváme bechera. Snažím se spojit s domovem a prosím o pomoc s vyhledání ubytování.
Pár telefonátů, platíme a jedeme se podívat na naše nové bydlení. Vítá nás majitel a jeho krásně opravený domeček na kraji návsi. Z bydlení za tři stovky na noc jsme uneseni.
„Kde by jsme mohli sehnat nějaké víno,“ ptám se majitele a ten mi velice skromně přiznává, že vlastní vinohrad a v jeho sklípku se nějaký litr najde. Skromný sklípek se skrýval přímo na dvorku jeho domu, který byl jen pár desítek metrů od našeho útočiště. Opět odkud jsme, odkud a kam cestujeme a pár vět o místním vínu. Po krátké ochutnávce jsem zvolil opět veltlínské, poděkoval majiteli a spěchat do teplé lázně.
Večer se bužírovalo. Víno, klobásky z Hevlína a cestou nakradená zelenina. Do nadýchaných peřin jsme se svalili chvíli po setmění, únava byla znát.