MIŠÁKOVY GEO-KOLO-VÍNO A JINÉ ZÁŽITKY

Jak to celé vlastně probíhalo.... když nebudu počítat nácviky, tak hodová příprava začala ve středu v poledne. Po práci jsme skočili do auta a jeli do Mariánek pokácet strom. Jako zástupce hlavního stárka jsem přebral odpovědnost a s ní i nervozitu. Ne že bych strom kácel já, k tomu jsem sehnal zkušené lidi, ale i tak šlo o hodně. Ani jsme se nestačili rozkoukat a pila se už zařezávala do kmene smrku. Vašek si nebral žádné servítky, do díla se pustil s plnou parádou. Až třísky lítaly. Když už se zdálo, že jde vše podle plánu, začal se stom nahýbat směrem od kopce, tedy na stranu, na kterou jsme ani v nejmenším nechtěli. Na řadu přišly klíny. Několik silných úderů palicí dalo smrku jasný signál, kam že ho chceme složit. Pak už na řadu přišla síla našich paží a gravitace. Strom se s lehkostí sobě vlastní prodíral mezi kolegy směrem k zemi. Hladký dopad. Špice „téměř“ bez požkození. Sice jsme strom částečně zaklínili mezi dva další, ale oko znalce už vedělo, že máme vyhráno.

Do příjezdu posil zbývalo ještě dost času a tak jsme se Štěpánem vyrazili na odlov nové keše. Ani po hodině běhání se mám nepovedlo najít klíč k otevření schránky a tak jsme se vrátili zpět. To už na místo přijížděli „silní a hloupí“, vyprošťování máje mohlo začít. Za slabých 10 minut jsme měli máju na vlečce, dalo by se mluvit o čisté práci. Problémy nastávají až v zatáčce U raka, jinak tomu nebylo ani letos. V cestě nám jako tradičně zavazela dvě auta, tentokrát dokonce kombíci. Majitele jsme nesehnali, na řadu musela přijít hrubá síla. Pro 15 chlapů hračka. Příště se ale musíme lépe postarat o to, aby byl průjezd volný. Kdo se s tím má pokaždé tahat....

Cesta do Slatiny se obešla bez problémů. Snad i díky tomu, že se víno nepilo v takovém množství, jako jindy. Jediný, kdo byl trochu mrzutý, byl František, protože jsem mu v traktoru sešlapával nějaký urychlovač (nebo co to vlastně je) a tak nám trochu zlobila spojka. Když ono je tam tak málo místa.

Večer byl ve znamení deště, nebo spíše průtrže mračen. Na hasičce se nám ale podařil vybudovat velkokapacitní přístřešek a tak se mohlo pokračovat v hodování. Všechno probíhalo podle osvědčeného scénáře. Nejdřív sledování fotbalu, pak nějaké jídlo, zpívání a kopec zábavy. Sluší se zmínit, že letos hlídalo máju nevíc lidí, co jsem zažil. Na hasičce vyroslo doslova stanové městěčko, čítající sedm stanů a již zmiňovaný velký přístřešek. Do spacáků jsme se trousili postupně, největší vytrvalci šli spát kolem čtvrté ranní.

Ráno nás čekalo nespočet povinností. Vykopat díru na máju, nazdobit okolí parketu, oškrabat máju a navrtat chybějící větve na špičku stromu. Já se pustil do onoho navrtávání, protože jsem dostal v minulých letech zaškolení. Celé odpoledne jsme s klukama věnovali tomu, aby byla naše mája dokonalá, korunu jsme obohatili o dvanáct nových větví. Čtvrteční večer probíhal podobně jako středeční. Kytara, písničky, víno, jídlo a zase ta zábava, spousta zábavy. Byl jsem překvapený, že se vše neslo v tak klidném duchu, letos se sešla opravdu výborná parta lidí.

Pokud doposud nenastal žádný problém, pátek měl být naprostým opakem. Kolem desáté přijel jeřáb, začal se patkovat a my se připravovali na odvoz máje z hašičky. Shodou náhod a chybných kroků se ale stalo něco co jsem vůbec nečekal. Při manipulaci se mája rozvlnila, proběhla ní taková vlnka a na konci „KŘUP“. V místě navrtání jedné z větví strom nevydržel a prasknul. Všem najednou zamrznul úsměv, takový scénář nikdo nepředpokládal. Museli jsme odvolat jeřáb a začít přemýšlet, jak strom zachránit. Kluci ze Židenic přispěchali s návrhem nastavit špici a přidělat ji kovovou skruží. Myšlenka pěkná, ale kde sehnat další strom. Ve Slatině moc možností není a tak jsme se rozhodli zajet do lesa. Zavolal jsem hajnému s tím, že se mu pokusím vysvětlit naši prekérní situaci a poprosit ho ještě o jeden malý stromek. Naštěstí jsem ho zastihl při nějakém jednání a tak mi odsouhlasil vše dřív, než jsem mu stačil říct, co od něj žádáme. Mohli jsme vyrazil, ale vše se muselo stihnout ve velmi krátkém čase, jeřáb jsme měli k dispozici jen v určitou hodinu a ta se rychle blížila. Další problém byl v tom, že jsem si nepamatoval cestu k místu, kde jsme si měli strom vzít. Sázka na náhodu nevyšla a tak jsme zvolili alternativu. S pilou v ruce jsme vběhli do lesa a hledali první vhodný strom. Po pár minutách jsme našli místečko s několika exempláři. Nebylo na co čekat, v rychlosti jsme vybrali favorita a v pár chvílích se sunul k zemi. S uříznutou špičkou jsme spěchali zpět k autu, když v tom vidíme, jak se k nám blíží podivné auto. Kluci chtěli vběhnout do křoví a schovat se, ale já jsme navrhl chovat se klidně, jako by se nechumelilo (taky nebylo z čeho, na obloze ani mráček). Když byli na pár metrů od nás, nápis na kufru „TECHNICKÉ SLUŽBY HORÁKOV“ by přečetl i jedinec se šedým zákalem a páskou přes oči. S výrazem neviňátek, ale se sevřenými svěrači jsme i s vánočním stromkem v ruce ustoupili z cesty a čekali co bude dál......

Co by se mohlo asi tak dít dál. Jak řidič uviděl, co a s jakým výrazem držíme v ruce, hned zastavil a zajímal se odkud jdeme. Naše milé povídání mu očividně nestačilo a tak vytočil stopadesátosmičku a čekali jsme na příjezd policie. I strážci zákona neměli pochopení pro naše počínání a napařili nám dvoutisícovou pokutu. Naštěstí v nich byla špetka dobra a tak nám dovolili již pořezaný kousek stromu odvést. Nelenili jsme, doběhli k autu a rychle do Slatiny. Všichni už nás netrpělivě čekali, hned jsme se dali do díla a za hodinku byla mája znovu připravena k vyzvednutí. To už byl na místě i jeřáb. S největší opatrností jsme vyvezli máju z hasičky a přistavili ji k jeřábu. Tou dobou probíhala ve Slatině dopravní špička. Dá rozum, že manipulace s 25 metrů dlouhým stromem není žádná sranda, tím pádem ještě dlouhé minuty popojížděla auta v nekonečné koloně. Stějně jako jsme museli pro máju do lesa na dvakrát, tak i vyzvednutí máje se nepodařilo na poprvé. V půlce procesu jeřábník zjistil, že špatně uvázal lano a s neskrývaným úsměvem nám oznámil, že ji bude muset ještě položit. Věřte, že nás to mohlo jen pobavit. Na druhý pokus klaplo vše na jedničku.

To už se přiblížil večer a s ním i letní noc. Po dlouhých dvou dnech a probdělých nocích konečně zábava, tancovačka. Jak už to tak bývá, únava je taková, že se nikomu ani nechce přijít. I já to měl letos podobně. Doma jsem si dal pořádné jídlo a na pár minut zalezl do postele. Donutit se vstát a jít zase na Spartak, mi sebralo spánkem nabrané síly. Ale hned od první minut bylo jasné, že letošní letní noc bude vyjímečná. Od první písně byl na parketu nával, kam jsem se otočil, byl někdo známý. Teplota becherovky dosahovala úrovně sedmého schodku a tak nebyl nikdo na pochybách, že se večer vydaří. Tak se také stalo, domů jsem se vrátil v zajímavém rozpoložení někdy kolem čtvrté ranní.

Když se chodí pozdě spát, nechce se ráno vstávat, to dá rozum. Tím pádem se dalo i pochopit, že jsem se probudil s tím, že mám být za pět minut u Báry, kde na mě čekala Evča. Po telefonu jsem jim svým jemným chraplákem sdělil, že se trochu opozdím a dal jsem se do oblíkání. To ,že hlas neměl valnou úroveň, nebylo nic proti tomu, jak na tom byla rovnováha a orientační smysly. Holt podařený večer. Holky do sebe mezitím házely jednoho panáčka slivovice za druhým a tak je moje opoždění nechávalo klidnými. Protože jim pokus znovu mě opít nevyšel, mohli jsme vyrazit ku zvaní. Z minulých let jsem měl nasazenou laťku hodně vysoko a letos se nám ji podařilo překonat. Je pravda, že se v našem rajonu nachází několik spřátelených rodin, ale i tak je nějakých 5000 peněz krásný výdělek. Za odměnu jsme se šli vykoupat do bazénu a pochutnat si na skvělé svíčkové. Velké díky patří rodině Nosových. Voda nás vytrhla z hektického odpoledne, navodila příjemné myšlenky a svíčková zaplnila chřadnoucí žaludek. Než se dostanu k dalšímu povídání, měl bych ještě zmínit, že v průběhu celého dne jsem byl nucen konzumovat velké dávky alkoholu. Jen tak namátkou : s Honzem Andraššim asi pět panáků, doma nějaké to víno, u Hodaňú slivovičku a bechera, u Máců 2-3 slivovičky a u Nosů zase víno. Je třeba to zmínit, to abych při dalším vyprávění nevypadal jako amatér.

Přiblížila se osmá hodina a s ní očekávaný začátek hodů. Nevím ale co to se mnou bylo, při nástupu jsem už necítil to zvláštní mrazení v zádech, tu lehkou nervozitu. Že bych byl už tak ostřílený mazák? Večer ubíhal v rychlém tempu, zpívalo se, tancovalo a vesele popíjelo. Česká beseda se podařila na jedničku, spoustě nováčků se tak určitě trochu ulevilo. Zato já začal myslet na tombolu. Byl jsem totiž demokraticky zvolen jako uvaděč. Jako kolegu jsem si vybral Štěpána, profíka v oboru moderování. Vyhovovalo mi, že budu dělat takového toho "přicmrndávače", protože nejsem zvyklý mluvit před tolika lidma. Na kuráž jsme si tak docela často nechávali přinést panáčky bechera a já pomalu začal cítit, jak se mi chvěje půda (pódium) pod nohama. Tady bude moje povídání o sobotní zábavě pomalu končit, protože vzpomínky jsou dále docela rozzostřené. Celodenní popíjení dosáhlo vrcholu a po půlnoci zasáhlo. Z povídání vím, že jsem byl opilí jako již dlouho ne, ale já si myslím, že bylo vše jinak a že jde pouze o pomluvy. Besedu jsem odtancoval, v kroužku jsem zpíval, zvesela tancoval. Co víc si mohu přát. A že si nějaké úryvky nepamatuji? No a co :)

Ráno mi z toho návalu zážitků z předešlé noci nebylo zrovna nejlíp. Naštěstí ani Evči, které u nás spala, se nechtělo z postele a tak jsme kostel odpískali. Donutili jsme se vstát a odejít alespoň na focení. Přišli jsme přesně na čas. Podle úšklebků mi bylo jasné, že jsem zažil vyjímečný večer a sem tam jsem se dozvídal, jak to vlastně všechno probíhalo. Nedělní oběd jsem si moc neužil, půlku řízku a hromádku salátu jsem do sebe soukal dlouhé minuty(teď, při psaní, bych snědl i dvě porce). Evička na tom nebyla o moc líp, aspoň jsem se nemusel cítit blbě.

O půl jedné jsme se už scházeli k průvodu. Kluci na Spartaku, holky u kostela. Čím víc zpráv o sobotní noci, tím více zle mi bylo. Ale hody jsou jen jedou za rok, takže nasadit úsmět a vyrážíme. Úvodní písnička u kostela se nám podařila trochu pokazit, vynechali jsme druhou sloku a vrhli se rovnou na třetí, ale včas jsme to pochopili a stačili vše úspěšně zamaskovat. Nikdo snad nic nepoznal.

Vyzbrojeni mašlí, kapesníkem a kloboukem jsme ruku v ruce vyšli do slatinských ulic. Trasa průvodu byla protentokrát směřována do staré zástavby, tedy do míst, kde byly průvody dříve samozřejmostí. Za zvuky dechovky a našeho pokusu o zpívání jsme přišli až na Křehlíkovu, kde došlo k první zastávce. Tady jsem se poprvé odvážil napít vína. Chuť nic moc, ale doufal jsem, že špetka alkoholu napraví rozhozenou tělesnou schránku. Po delším oddechnutí jsme vyrazlili pro Hanku – hlavní stráku. Na Tuřance jsme si vyzpívali verbuňk a zastavili tak na pár minut veškerý provoz. Nemůžu si pomoct, ale když vidím, jak my se bavíme a trolejbusy jsou uvězněny masou lidí, cítím se spokojený. Policii se naše skákání asi úplně nelíbilo a tak nás po druhé sloce vyhnali do boční ulice. Třetí vyzpívání a následné verbování se odehrálo u Shromáždilů na trávníku. Snad jsme jim ho dostatečně prokypřili. Vyzpívat si hlavní stárku byl úkol pro bráchy, jakožto hlavního a já si tak mohl dopřát pár doušků vody a tvarohové koláčky. Jelikož byl na Spartaku problém s odpadem, museli jsme průvod co nevíce natáhnout a vrátit se co nejpozději. Takové provizorium mi vůbec nesvědčilo, všechno mi připadolo až moc dlouhé. Hlavně pak poslední zastávka na náměstí. Tam nás ovšem potěšila jedna paní, u které jsme byli v sobotu zvát. Přišla i s maminkou a těšily se, jak se s námi vyfotí. Nevěřili by jste, jakou radost dokáží udělat dvě fotky. Paní byla doslova nadšená, viděl jsem i slzy v očích. Měli jsme s Evčou příjemný pocit, že jsme někomu udělali velkou radost.

Před čtvrtou jsme se konečně dostali na Spartak. Hned po nástupu na parket jsme odtančili moravskou besedu. Nevím čím to, ale konečně přišla nervozita. A to pořádná. Nejspíš za to mohl energetický nápoj, ale takové brnění v nohách a pocelém těle jsem naposledy zažil jako malý při první jízdě na řetízkáči. Chvění doprovázelo celou první polovinu besedy, až potom jsem se dostal do normálu a tancování si skvěle užil. I zvědačky se povedly na jedničku, mohli jsme být velice spokojeni. Následující hodiny se střídal tanec se zpěvem. Unaveni jsme se před šestou rozešli na večeři, já si šel na hodinku lehnout. Sice jsem neusnul, ale i tak jsem si pořádně odpočal. Před večerní zábavou se spustil silný déšť a proto se také dostavila jen hrstka nejvěrnějších. O co míň bylo lidí, o to větší pohoda na parketu zavládla. Prakticky na každou sérii písniček všichni tancovali, parket byl plný. Po nezbytných sólech pro pořadatele a hlavní pár přišla na řadu série odlehčených písniček. Kankán, mašinka, nějaké to tango či vrtěné. Vrcholem večera byl verbuňk vyzpívaný po požití helia. Musím říct, že měl Martin skvělý nápad. Výraz muzikantů byl nezapomenutelný. Jak by jste se taky tvářili, kdyby vám zpívala banda klučinů s líbezným hláskem. Ohromná legrace. Ale to už se letošní hody dostávaly k samotnému závěru. Poslední píseň Dobrů noc, všichni se drží kolem ranem a snad si v duchu hodnotí uplynulé hody a děkují, že nám vše vyšlo podle představ, možná i o kousek líp.

Já osobně jsem byl letos nadmíru spokojený. Mám radost, že většina nových zapadla do kolektivu, že nám vyšlo počasí, že se nikdo nepopral, že se nikdo neopil tak, že by dělal ostudu, prostě že vše bylo tak, jak by mělo být, že.....