Na palubě Titaniku
Konečně jsem vyrazil na výstavu o Titaniku. Už když jsem viděl první plakáty v šalině, v novinách, po celém Brně, moc jsem si přál podívat se tam. Vždy jsem se o tuto loď zajímal, vždyť její krátká historie je tak zajímavá. Žádná jiná loď nepřitahuje takovou pozornost i po téměř sto letech od jejího potopení.
Na palubu Titaniku jsme nastoupili s Luckou ve středu o půl sedmé středoevropského času. Hned na nástupním můstku jsem dostali svoje palubní lístky. Já se pro dnešek jmenoval Leonard Mark Hickman , narozen v Londýně před 24 lety. Spolu se mnou cestovali moji dva bratři, které jsem přesvědčil, aby se mnou odjeli do Kanady za lepším životem. Jelikož došlo ke stávce horníků, zbytek mojí rodiny plul na jiné lodi. Na Titanic se bohužel nedostali.S mojí novou spolucestující Kate Marshall, těhotnou, devatenáctiletou slečnou, hledáme naši kajutu v druhé třídě....
Takhle nějak jsem si připadal hned v první místnosti, kde jsme se i díky velkému zvonu, prvnímu to kousku z Titaniku, nechali vtáhnout do roku 1912. Ano stojíme opravdu na této neskutečné lodi. Pocity byly ….jak to napsat, zvláštní. Před námi visí zvon, který zažil to velké neštěstí, byl svědkem tragických osudů a teď o nich mlčky vypráví. Prvními tóny nás vítá i skupika muzikantů, hrající příjemné melodie typické pro začátek století. Všude kolem slyšíme pochvalné hlasy na tohle veledílo, na tu oslavu lidského umu. Přítomni jsou všichni významní lidé, majitelé továren, velkých panství, smetánka dnešní doby. Tihle všichni si nemohli nechat ujít tuhle světovou událost. První plavba nepotopitelné lodi – Titaniku.
Kajuty první třídy jsou prý tím nejluxusnejším, co lze v dnešní době spatřit. My , cestující druhé třídy o se tom můžeme dozvědět jen z doslechu,z povídání. Přístup přísně zakázán. Ale i druhá třída je na té nejvyšší úrovni, daleko převyšuje standard jiných lodí. Ale ani cestující třetí třídy si nemohou stěžovat. Jistě, o nějakém přepychu nemůže být ani řeč, ale co by tahle dělnická třída čekala. Postavení ve společnosti musí být přísně odděleno.
Nějak tahle jsme se cítili při prohlížení vylovených artefaktů z vraku lodi. Porcelánové talíře, osobní věci pasažérů, části obložení,to všechno a mnohem víc nás vtahovalo na palubu, cítili jsme tak i chlad oceánského vzduchu. Někde v dáli jsme už tušili i nebezpačí, na rozdíl od všudypřítomných cestujících. Stalo se to, bez čeho by nebyl Titanik Titanikem, bez onoho ledovce by zřejmě nikdy nedošel k takové slávě, ač to je sláva velice hořká, vykoupená stovkami mrtvých....
(Tuhle výstavu musíte prostě zažít, chtěl jsem o ní napsat tak nějak nevšedně, tak jak jsem ji cítil, ale moje slohové schopnosti nedosahují umění projektantů a stavitelů oněch lodí. Nebo možná dosahují, ani můj článek totiž nemá konec....)
Komentáře
Přehled komentářů
Njn.. co dodat..zkrátka to byla uuuplna parada!!
zvon
(Štěpán, 2. 5. 2008 18:10)
"jsme se i díky velkému zvonu, prvnímu to kousku z Titaniku, nechali vtáhnout"
Vážně nešlo o zvon záchodový? Nechali vtáhnout, vážně si nemůžu pomoct ;)
poklona
(romča, 21. 4. 2008 21:58)Skládám poklonu, takhle z tebe bude ještě spisovatel... Moc hezky napsaný!! Sama su zvědavá jak to tam vypadá...:-)) Už se tam těším..
Paradní výstava =)
(Lucka, 8. 12. 2009 21:59)