MIŠÁKOVY GEO-KOLO-VÍNO A JINÉ ZÁŽITKY

       Už je to pár let, co jsem byl naposledy ve Vídni. Jen tak se toulat hlavním městem Habsburků, obdivovat honosná sídla panovníků a vyzdobené ulice, roztočit tělo a obsah peněženky v Prátru, smočit unavené nohy v majestátním Dunaji. Tohle vše jsou pro mně synonyma Vídně. Velkolepá historie a zábavná současnost. Letos jsme se do hlavního města Rakouska vypravili za vánoční atmosférou, projít se ulicemi rozzářenými tisíci světly, navštívit tradiční i netradiční trhy, ochutnat typický punč a po letech se opět zakousnout do Ofenkartofeln – otevřené brambory.

       Mezi kamarády ze Slatiny upadá cestovatelský duch, zadní sedačky v autě jsme tak obsadili turisty z Blažovic. I přes nepříznivou předpověď nás doprovázelo slušné počasí, teplota mírně nad nulou a sem tam poletující vločky. Cesta ubíhala svižně jen k hranicím, poté jsme se museli prokousat úzkou silnicí lemující nově vznikající dálnici.

       Abychom dostáli těžce vybudované pověsti českých turistů, zastavili jsme hned na prvním parkovišti za uvítací cedulí s nápisem Wien a začali se posilňovat řízky z domova. Na stejném místě možná zastavovaly i nekonečné zástupy zvědavců mířících ze země čerstvě zbavené komunistické nadvlády. Je to rovných 20 let zpět. Od té doby se změnilo mnohé, jen v našem vozidle jakoby se zastavil čas. Interiér auta provoněl heřmánkový čaj z termosky spolu s lehce nasládlým aroma zavařených okurek. V jedné ruce navysoko urkojený chléb s řízkem (právě překřtěným na vídeňský), v druhé tvarohový závin. Stylový zájezdní hostinec na čtyřech kolech. Jen z reproduktorů k nám zněly Jarkovy písně. Atmosféra skutku výletnická, neopakovatelná. Zážitek podtrhlo navlékání si hřejivého spodního prádla doprovázeno jemným úsměvem kolemjdoucího Rakušana. Nejspíš také vzpomněl na léta minulá.

       Zaparkovali jsme dál od centra, u vlakového nádraží Floridsdorf. Nemuseli jsme sice platit parkovné, ale za přesun metrem do centra a zpět jsem nejspíš utratili více než za celodenní stání. Aspoň jsme se projeli metrem a užili si zmatkování při přestupu. (měli jsme trochu větší hlavu z nákupu jízdenek, za jednu jízdu se totiž platí 1,8 € , stejně tak i za dvě jízdy) Rozhodli jsme se vystoupit na Schwedenplatz a pěšky pokračovat do samotného středu metropole. První navštívenou památkou byl Stephansdom(na fotce). Měli jsme velké štěstí, bočním vchodem jsem se dostali dovnitř kostela, kde právě končilo vystoupení pěveckého sboru, během jehož trvání by kostel otevřen zdarma. Mohli jsme si tak prohlédnout krásnou výzdobu obrovského chrámu. Ale jen chvíli, protože po pár minutách začala ochranka vytlačovat davy lidí ven. Vytlačovat asi není vhodné slovo, vše se událo bez nejmenších problémů, pomalou chůzí jsme mířili k východů a měli tak dostatek času prohlédnout si zajímavé obrazy svatých a třeba i detaily jemně zdobené kazatelny. Před východem se tísnily desítky lidí, další se chtěli dostat dovnitř, vznikl tak jen těžko pohybující se chumel těl.

       Naším cílem byly trhy před radnicí, ale chtěli jsme si projít i zajímavé zákoutí či hlavní tepny historického středu města. Prohlédli jsme si Peterskirche a Graben, Kärntner Strasse se spoustou pouličních prodejců a umělců, živých soch nepočítaje. Snad instinkt nás zavedl boční uličkou na Neuer Markt, klidné náměstí s hotelem Ambassador, kapucínským kostelem, krásnou kašnou a hlavně malým dřevěným stánkem s pomerančovým punčem. V sychravém počasí doslova pohladil na duši, rozehřál zimou bičované tělo a dodal sílu nohám do dalšího šlapání.

       Kolem jízdárny, kde se chovají a trénují světoznámí Lipicáni jsme se dostali až k Hofburgu, sídlu panovníků. Dlouhá století byl současně rezidencí králů a císařů Svaté říše římské a posléze do roku 1918 rezidencí císaře rekouského . Jeho část je dnes sídlem úřadu rakouského spolkového prezidenta.

       Poprvé jsme se podíval také na zadní stranu hradu jehož součástí je i skleník, klidní park s jezírkem a v sousedství prosnulá výstavní síň Albertina. Po Ringu jsme mířili k radnici. Nevynechali jsme ale prohlídku Opery, Parlamentu ani budovy dvou muzeí s velkým památníkem Marie Terezie, kolem kterého se čile nakupovalo na jednom z největších trhů. Počet lidí zde vzrostl nad únosnou mez, prohlédnout si jednotlivé stánky bylo téměř nemožné. Vyrazili jsme raději k radnici. Věděli jsme, že nás tam čeká ještě větší davové šílenství, ale chtěli jsme to mít nejspíš už za sebou. Nečekaně jsme se dostali i do budovy radnice, kde jsme se mohli trochu ohřát, využít zdarma toaletu a poslechnout krásně znějící sbor v nádherném sále radnice. Konečně jsme ve vzduchu cítili vánoční atmosféru. Mezitím se venku setmělo a i přes zástupy lidí korzující mezi stánky jsme si užívali nasvícenou radnici, přilehlý park s desítkami stánků. Zbývalo jen najít stánek s nápisem Ofenkartofeln, ze kterého se linula vůně brambor a u něhož stála nejdelší fronta. Ti lidé věděli, a já také. V dlouhé řadě jsme několikrát změnil výběr ingrediencí, abych nakonec koupil tu nejprodávanější – se šunkou, sýrem a ochucenou tatarkou. S Evičkou jsme se zakousli a já byl v tu chvíli nejspokojenější návštěvník Vídně. Evičce moc nechutnalo.

       Cestou zpět jsme se ještě jednou vrátili k Dómu svatého Štěpána, abychom udělali pár fotek vánočně nazdobených ulic. Dechberoucí byl pohled na výzdobu Grabenu, zavěšené lustry připomínající jeden ze symbolů města na Dunaji, valčík a pompézní plesy.

       S řízkem a heřmánkovým čajem z termosky v ruce jsme se rozloučili s předvánoční Vídní. Stejně jako zvědavci z tehdejšího Československa jsme odjížděli spokojeni, stejně jako oni se jednou vrátíme.