MIŠÁKOVY GEO-KOLO-VÍNO A JINÉ ZÁŽITKY

        Opět se budu opakovat ale tento víkend byl zase náročný. Kde začít, asi u pátku. To jsme se Štěpánem a Raráškem (další z geobláznů) vyrazili na večerní lov. Už ve středu jsme objížděli okolí Kohoutovic, hlavně blízkou oboru. Pro velký úspěch jsme si návštěvu této krásné lokality zopakovali. Obora se rozhléhá mezi Jundrovem, Bystrcem a Kohoutovicemi. Kromě pro nás obyčejných lesních zvířat zde mužeme vidět i jeleny, srny, daňky nebo třeba divoké prasata. Ty jsou naštěstí za bytelnou ohradou, ale i tak z nich má kolemjdoucí respekt. Zvláště pak, když se tudy vracíte za hluboké tmy...návštevu obory velice doporučuji!

        Hned ráno jsem si cestu kolem obory zopakoval, tentokrát jsme měli namířeno do zoo. S Luckou a rodinkou Andrašší jsme se jeli podívat, nejen na medvědí mláďata. Nechtěli jsme být jako spousta návštěvníků, kteří se šli podívat jen na bílé rošťáky. Zahradu jsme prošli pěkně celou. Musím ale říct, že brněnská zahrada patří stále do republikového průměru. Stále se sice modernizují výběhy, budují nové expoxice, ale ještě je to hodně co zlepšovat. Medvídky jsme si moc neužili. Nejen že jsme se museli o místo u zábradlí rvát aby jsme vůbec něco viděli, ale navíc se nad hlavami objevily černé mračna a začalo hřmít. Museli jsme si proto pospíšit zpět do auta, nebylo myslitelné s malou Vanesskou někde moknout. Krupobití jsme si tak naštěstí užívali až v cestou domů v autě.(fotky)

        Doma trochu jídla a rychle na spartak. Jistě, fotbal, jak jinak. Přijel Žebětín, třetí tým tabulky. My jsme nutně potřebovali vyhrát, aby jsme se dotáhli na první Řečkovice. To se i přes nepříznivý vývoj zápasu podařilo a výhru 2:1 jsme tak mohli s klidným srdcem zapít. A to se také povedlo. Pár hodin jsme poseděli přímo u hřiště, rum s kolou stíhal panák becherovky, becher stíhal slivovici. Není nad různorodost. Někdy za šera, mladé tmy, jsme se přesunuli k Šupům. Nebyl jsem tam od Fašanku, ale ani tak se mi tam moc nechtělo. Pokaždé ztropíme nějakou ostudu. No a ten večer tomu nebylo jinak. V sále se konala česko-rakouská svatba a naším cílem bylo se tam dostat. Z papírových ubrousků jsem vyrobil kravatu a motýlka, dali jsme dohromady pár německých slovíček(Zimmerfrei,Meine Liebe,Deine Nummer...), posilnili se notnou dávkou alkoholu a šli na věc. Stategie byla jednoduchá. Vmísit se mezi svatebčany píjící a kouřící u baru, navázat kontakt a přesunout se s něma do sálu. Plán, to je krásná věc, ale realizovat ho znamená překonat spoustu překážet. První byla jazyková bariéra. Kdo by čekal, že Rakušáci nebudou pořádně mluvit anglicky, co na tom, že nám taky nebylo moc rozumnět... No do sálu jsme se nedostali, to můžu prozradit rovnou, ale i tak jsme si udělali svoji svatební zábavu v hospodě. Tancovalo se kolem roztopeného krbu, přidala se i matka ženicha, nějaké družičky. Šup, majitel hotelu nás nabádal k opatrnosti, aby nebyl nějaký problém, ale manželka ho duchapřítomně zastavila a nechala nás dělat "naši práci" . O zábavu mi se postarat umíme....

        Do postele jsme se dostal v zajímavý čas, v méně zajímavém rozpoložení. Ale už v osm hodin ráno jsme musel vyposlechnout řinčení budíku a vstát. Čekal nás totiž výšlap na Pálavu. Přesněji tůra z Popic do Mikulova. S Romčou a Martinem jsme se rozhodli nečekat, až se nás sejde víc a vyrazili jsme na výlet sami. A dobře jsme udělali. V Popicích jsme vystoupili, jedenáctá na Petrově obvykle odbíjí, a vydali se šlapat první kilometry. Jak velí zdravý rozum, s prázdným břichem se nedá nic dělat pořádně, zalezli jsme hned od první hospody na oběd. Dalších x kilometrů a pár hodin cesty není totiž jediné místo k občerstvení. Hostinec se jmenoval Strachotínská búda, příjemné prostředí a výborné jídlo. Já si dal (název už nevím) první jídlo v seznamu kuřecích pochutin. Vřele doporučuji. Po skvělém obědě jsme pokračovali po červené značce přes hráz mušovských rybníků do Dolních Věstonic. Nakoukli jsme i do místního muzea, vyprávějícího o bohaté historii zdejšího území. Brali jsme to jako oddech před největším stoupáním dnešího dne. Na zříceninu Dívčích hradů je to pořádný výšlap, zapotí se při něm i ten nejchladnokrevnější člověk. Na samém vrcholku, až popadnete dech, se můžete kochat nádherným výhledem na všechny světové strany. Mušov a okolní vesnice máte jako na dlani, s trochou stěstí lze při slunečném počasí vidět i betonem vystavěné Brno . Odlovili jsme první dnešní kešku, nafotili nějaké snímky a pokračovali dál. Cestou po hřebenu Pálavy jsme si užívali slunné výhledy a nádheru rozkvetlých stromů nebo prostou krásu procházejících výletnic :o)

        Další keše jsme odlovili u vyhlídky a Sirotčího hradu. Na louce před tímto hradem se zrovna konala pouť postižených, vyhrávala tu cimbálová muzika z Líšně. Z polorozbitých hradeb byl opět krásný výhled do krajiny, ale moc dlouho jsem na kraji útesu nevydržel stát. Příjemně-nepříjemné mrazení v celém tělě mě hnalo zase zpět na bezpečnou čast země pod skálou. Čas se nám pomalu krátil, za dvě hodiny měl odjíždět autobus a věže mikulovského zámku byly ještě pořádně daleko. Přidali jsme tedy do kroku, nádhernou, nedotčenou přírodu jsme si užívali jako z okýnka jedoucího rychlíku. Cestou bylo ještě pár keší, které jsme semosebou chtěli najít. První z nich na Kočičí skále, zde jsme neměli žádný problém. Horší bylo se dostat k pokladu uloženému v lomu Turold. Úzkými cestičkami jsme se proplétali nahoru a dolů, překonali několik nepříjemných míst aby jsme keš našli na bezpečném místě, na terase lomu. Mikulov už byl na dosah ruky. Pokusili jsme se ještě odlovit jednu keš u mikulovké věže, ale nezadařilo se. Hlavně však díky špatné domácí přípravě, stačilo se podívat na foto nápovědu na bylo by odloveno za pár minut.

        Ještě prozradím, že jsme o minutu nestihli autobus(opět špatná domácí příprava) a tak jsme domů cestovali vlakem přes Břeclav. To nám ovšem nemohlo pokazit radost z perfektního výletu!! Kdo nebyl, může jen litovat!!!!!