Motel Úrazovka - Den první
Dveře příjmu Úrazové nemocnice, typický odér, nějak to tu nemám rád.
„Dobrý den,“ slušnost nadevše, „mám se tu hlásit na příjem, jdu na operaci s meniskem.“ Vypadá to na delší čekání, mám pocit, že se do té zatuchlé čekárny natlačili všichni mrzáci z Brna. Naštěstí tu jedno místo pro chromého zbylo.
„Večeřa,“ zaznělo po dlouhých minutách čekárnou, „no tak Večeřa!“ Vždyť už běžím, nevidíš, že jsem o berlích. To je mi tedy přivítání. Dál to jde už naštěstí bez zvýšeného hlasu a dokonce se mi dostane pomoci při urputném souboji s riflemi, nějak nejdou dolů.
Ještě že jsem se vybavil vlastním
županem, ten kus modré látky s kytičkama, co zažil nejlepší
léta komunistické strany, bych jen nerad nosil. Pacient sedící
předemnou neměl na výběr, sic doprovázen upovídanou maminkou,
obtěžkán mohutnou taškou, na oblečení si nevzal nic. Po zásluze
byl za tu hloupost oceněn.
Co to tu zapáchá? Je to intenzivní, nepříjemné a jde to tady ze strany. Já jsem se koupal včera, docela jistě se mohu ze seznamu podezřelých vyškrtnout. To bude asi ten postarší člověk na sousední židli. Chlape, to se nemůžeš umít aspoň před nástupem na léčení?
„Trojánek, Večeřa, odvedu vás na pokoj,“ hlásí postarší sestra celá ve žlutém. Zároveň se mnou vstává i zatuchlý soused, jestli on to nebude ten Trojánek, toho bych na pokoji nepotřeboval. Ve výtahu dostávám dvojitou ránu. Trojánek se mnou bude sdílet pokoj a je s určitostí jasné, že je zdrojem toho pachu. To mám to pěkně začíná, už aby se otevřely dveře výtahu. Konečně.
Traumatologické oddělení, šestka, tady budu pár dní bydlet. Ale jo, myslím, že tu nebude tak smutno. Míjíme krásné sestřičky a mám pocit, že berle mi teď spíš zavazí než pomáhají. Která z vás se o mě bude starat? Potřebuji nadstandartní péči, děvčata. Vyměníme si pozdravy, milé úsměvy a doufám, že se co nevidět zase uvidíme.
„Já jsem Jirka, můžeš mi tykat,“ podává mi ruku, „už jsem tu byl před rokem, dva pokoje vedle. Budou mi z kotníku tahat železa, stalo se mi to....,“ dál ani nevnímám, sleduji jeho pleš a přemýšlím, že takhle budu za pár let taky vypadat. Jen tu brašnu si dej prosím co nejrychleji do skříňky, nebo tu budeme muset co chvíli větrat. Oranžový pokoj, na stěně dva obrázky, na jednom z nich ovečky, to kdybychom nemohli usnout, můžeme až do rána počítat. Dávno odzvonilo depresivním bílým pokojům.
„Michal, těší mě.“
A už se na nás valí sestřičky s injekcema. Odběry kvůli krevnímu obrazu, pár kapek moči, EKG, milé úsměvy a nesmělé oťukávání.
„Žákyňka Jana vám bude zítra dělat předoperační vyholení operované oblasti, máte koleno, že?“ Asi jejich učitelka, vitální blondýna s přehledem a nakažlivým úsměvem.
„Už teď se na to začínám těšit, sestřičko.“ Sestřička se začervenala. Místo odpovědi mi začala šermovat injekcí před žílou. Asi aby ukázala, kdo je tady pánem. Ale to ještě neví, že já jsem prochodil snad všechny brněnské nemocnice a jen tak nějakého žihadla se neleknu. Au.
Na lůžku u okna se začíná probírat třetí nájemce našeho pokoje. Chlapík menšího vzrůstu, tmavé, rozcuchané vlasy, na snědější kůži jedno tetování vedle druhého. Ale žádná umělecká dílka, spíše vězeňský styl. Velice povedené jsou třešničky na levém rameni, ty bych zvládl vytetovat i já po koňké dávce léků od bolesti.
„Ja sem po těch praškach celý hlúpy,“asi ostravák, „spál sem jak zábity. Já su Vilda, vitajte.“ To musely být pekelně silný prášky, když ho neprobudil ani přistávající vrtulník. Než se stačíme seznámit, odváží si ho zřízenec na sál. Za pár minut podstoupí operaci obou předloktí. Já a Jirka se můžeme klidně svalit na postel, operovat nás budou až zítra.
Noviny mám přečteny za pár hodin,
nevynechal jsem ani ty nejnudnější články. Musím se nějak
zabavit, ručičky na hodinách jsou jako ze železa, každý jejich
skok trvá věčnost a ohlášen je rachotivým zvukem. Moct je tak
sundat ze stěny a schovat hluboko pod peřinu. Jak tohle v noci
přežiju?
Číst se nedá věčně, zkusím se
dobelhat do společenské místnosti, jídelny, kde je hlavní
zábavou malý televizor. Za pár minut začnou zprávy, nic se nedá
dělat, dnes si budu muset poslechnout ty na Nově. Pár bouraček,
skandál jedné z celebrit, naštěstí to vše zachrání roztomilé
zvířátko na konci. Doufám, že tu mají i jiné programy a
ovladač nehlídá ten svalnatý mladík v koženém křesle.
Programů je víc, celé čtyři, ale dnes je ordinace a mám zlé
tušení, že se přepínat nebude. No co, projednou to vydržím,
třeba už konečně dostane ten Beneš přes držku. Nedostal. Divím
se, kolik chlapů sleduje tento seriál. Měl jsem za to, že je
povinností každého mužského tyto pořady odsuzovat. To dělají
asi ty prášky. Raději se přesunu do postele a pokusím se usnout.
Vilda zrovna dostává injekci od bolesti.
„Píchnu vám to do té slepičky,“ povídá nová sestřička a vzbudí tak moji pozornost.
„To je kohútek,“ odpovídá s šibalským úsměvem Vilda a přidržuje si trenýrky. Jeho zadnice připomíná zoologickou zahradu, jedno zvířátko vedle druhého. Docela jsem rád, že přední část zůstává skryta, kdo ví, čeho by jsme se dočkali. Abych nebyl smutný, dostávám i já jednu injekci.
„Dobrou noc i vám sestřičko a dobře nás hlídejte.“
Trochu muziky do uší nemůže zaškodit, musím se příjemně navnadit na první noc v cizím prostření.Vida, spí se dobře......
Komentáře
Přehled komentářů
Souhlasím, že je to dobře čtivý článek. Střídání přímé a nepřímé řeči dokáže zaujnout... Jednou by z tebe v tomto oboru možná i něco mohlo být, jen tak dál :-)
sgjfkppphjf
(Bulhar, 27. 3. 2009 17:00)
Koukám, že pan Votava se těší velké oblibě :-)
hodně odbře čtivej článek
Literární styl
(Ondra, 28. 3. 2009 14:32)