Motel Úrazovka - Den třetí
Noha v bolestech, záda jako v ohni. Najít klidnou polohu není snadné, levá noha musí zůstat jak je. Pohled na hodiny, půl třetí, hluboká noc. V pokoji je nesnesitelný vzduch, ze sousední postele na mě útočí řezavé chrápání. Chvílemi mám pocit, že se Jiří dusí, zvuky rezonující pokojem jsou k nevydržení. Nepomáhá muzika do uší ani polštář přes hlavu. Usnout aspoň na pár minut, na hodinku. Kdepak, další pohled na hodiny mě ničí tím víc. Čas se vleče jako těžce naložená karavana velbloudů.
Mlaskáním a různými zvuky se snažím Jirku utišit. U bráchy to většinou funguje, tady jsem ovšem nepochodil.
„Ticho už!“ vysypu ze sebe z ničeho nic. Lekl jsem se vlastního hlasu. Výkřik do tmy se však minul účinkem, dál jsem musel snášet příval rachotivého zvuku.
Až šestá ranní mě zachraňuje. Zatímco já jsem po probděné noci malátný, kolegové vyskočili z postelí jak švarní dorostenci. Pche, chlapi v letech!
Chtě nechtě musím z postele i já, bažanta už nechci ani vidět. Nezbývá než zatnout zuby a dotrmácet se na toaletu. Ale už postavit se na nohy není žádná legrace a první krůčky dávají tušit těžkost a náročnost tohoto výletu. Před keramickou mísou se snažím tak usilovně, že se mi začíná motat hlava a jen tak tak že se stačím vrátit k posteli.
„Ležel si v posteli cély den a noc,
k tomu ty prašky, silne jak cip, čemu se diviš?“ spustil
otcovsky Vilda. Jiří souhlasně pokyvuje hlavou. Musím uznat, že
na tom něco pravdy bude, asi jsem měl déle posedět na posteli.
Příště si musím dát pozor. Svalit se tu na zem, asi by ze mě
neměli radost. Jak by mě ti dva páprdové zvedali? Jeden
zafačované obě ruce, druhý kotník. Raději nemyslel.
S plným břichem od snídaně a s knížkou v ruce odpočívám, jedním uchem poslouchám rozhovor spolubydlících, když v tom vrazí do dveří plavovlasá třicátnice v bílém plášti. Fyzioterapeutka.
„Vyskočte z postele a půjdeme se projít“ vyhrkne. S vytřeštěnýma očima odložím knížku, pravou nohou podepřu levou a přetočím se ke kraji postele, abych vstal.
„To nemyslíte vážně,“ křikne doktorka. „S tou nohou budete trénovat, žádné podpírání!“ Ona se asi zbláznila. Není to ani 24 hodin, co se mi vrtali v noze a ona si myslí, že ji tu v uličce zacvičím gymnastickou sestavu? Zkusím to na ni zlehka, určitě pochopí jak trpím.
„Slečno, já...“ pokouším se.
„Paní!“ přeruší mě rázně. „Žádné řeči a šup z postele.“ No to bych teda rád viděl toho dobrodruha, který si ji vzal.
Na chodbě začíná boj. Paní Fyz mě nudí do propínání a ohýbání kolene, já se ji na oplátku snažím přesvědčit, že to opravdu nejde. Když už se na sebe díváme spíš vražedně než ošklivě, silou mi propne nohu, až se mi zatočí hlava a málem se poroučím k zemi. K posteli jsme ruku v ruce doslova doběhli. Nestačím se ani oklepat z toho hrozného zážitku a bolesti a už slyším její hlas : „Je vám líp? Sedněte si na postel a já vám ukážu, jak budete posilovat.“ Ženská, tobě nestačilo to z chodby? Já už mám posilování víc než dost.
„Jestli přijde i zítra, uteču z
nemocnice“ rozesměji oba kolegy. Doteď jen nevěřícně mlčeli
a očividně se jim ulevilo, že nepřišli na řadu.
Mám po náladě. Noha bolí, před očima mám pořád tu strašnou ženskou. Bojím se, že přijde i zítra. Snažím se přijít na jiné myšlenky. Chvíli pomůže icq, podaří se mi dočíst knížku. Rovnou se pouštím do Mementa, ale prvních pár stran mám pocit, že právě takové čtení není při pobytu v nemocnici z nejlepších. Časem se ale začítám do děje a i na večeři mě musí volat dvakrát.
Večer si krátím u televize, ale ještě nevydržím dlouho sedět a ani nálada není bůhví jaká. Raději se zase svalím na postel a sáhnu po knížce. Před spaním mě opět potěší sestřička Jitka, jednak milým pohledem a v neposlední řadě uklidňující injekcí.
Uklidňující sérum začíná působit ve chvíli, když si čtu Michalův popis pocitů z právě píchnuté drogy. Oba usínáme, každý se svojí dávkou v těle.
Komentáře
Přehled komentářů
Míšo, fakt velice krásné a zajímavé počteníčko. Přeji brzké uzdravení
Super
(Šárka, 22. 4. 2009 10:10)