Před pár měsíci padla zmínka, několik týdnů jsme se těšili, pár dnů chystali a pošmournou sobotu vyrazili vlakem vstříc vodáckým zážitkům. Vybrána byla řeka řek, Vltava se měla stát mojí kmotrou při poznávání vodáckých úskalí a radovánek. Vyzbrojen vědomostmi nabitými sledováním populárního seriálu jsem se s klidným srdcem zasunul do zteřelé sedačky letitého vagónu a nechal se spolu s ostatními unášet nekonečnou dálkou železnice. Po dlouhých hodinách popíjení moravského vína a zpívání oblíbených kytarových písní ustalo romantické drncání, tak typické pro české dráhy, a my se ocitli na vodácky téměř posvátné půdě – ve Vyšším Brodu. Nadšení z nás opadlo stejně rychle, jak se dokáže zvednou hladina řeky po silných lijácích. Právě onu zvýšenou hladinu jsme si udiveně prohlíželi a mnozí si v tu chvíli začali nejspíš uvědomovat, jaký že to živel voda je. Dobrá nálada jako by odjela s vlakovou soupravou.
Ubytovat se v kempu bylo i přes
minimální obsazenost docela složité. Najít kousek suchého místa
se zdálo prakticky nemožné, navíc se nám nad hlavami honily
nepříjemně černé mraky. Déšť se z nich spustil právě ve
chvíli, kdy jsme upevnili poslední kotvící kolík do země. Nevím
však, jestli se v tomto případě dalo mluvit o štěstí.
Promočená půda odmítala přijímat další proudy vody a hrozilo,
že se naše karimatky ve chvíli promění ve vodní postele. Ani
zprávy o stavu vody v řece a množství odpouštěné z přehrady
nevyvolávaly na obličejích úsměvy a tak jsme se raději
odporoučeli na poradu do hospůdky. Ovšem ani v lokále se
všeobecné veselí nekonalo a brzký návrat do stanů byl tak
zpečetěn. I přes značnou únavu nám nebyl spánek dopřán,
dlouhé hodiny jsme byli nuceni poslouchat hospodské zpěvy a
opilecké výlevy.
Deštivé ráno zastihlo některé členy výpravy ve stavu řekněme uvadajícím a tak se musela procházka za kulturou obejít bez nich. Nikomu to však nevadilo. Kulturní vycházka byla záhy překřtěna na kěšovací. Z tohoto důvodu docházelo k pravidelnému zeštíhlování skupiny. Jen hrstka odolných vydržela až do konce výletu. Po návratu zbyl prostor pouze na rychlý oběd (narušený přeháňkou) a balení stanů. Místo lodí jsme se zrychleně přesunuli do Českého Krumlova autobusem. Cestou jsme smutně pozorovali vodáky peroucí se s divokou Vltavou a v duchu si přáli být na jejich místech. Nebylo nám přáno, místo souboje s peřejemi jsme zápasili v krumlovském kempu se stany. Předpovědi počasí se nelepšily a my se začínali smiřovat se skutečností, že se na vodu nedostaneme. Do velkého riskování jsme se nechtěli pouštět. Nebylo by dvakrát rozumné dávat v sázku naše zdraví nebo dokonce laškovat se životy. Mnohem bezpečnější nám připadla cesta do historického centra Krumlova. První naše kroky neomylně mířily k jezům, kde jsme se přesvědčili o správnosti našeho rozhodnutí zůstat nohama na pevné zemi a raději jsme se vydali za kulinářskými zážitky do pivovarské hospody. Svíčková, gulášek či plněné knedlíky uspokojili naše bříška i chuťové pohárky, jako kuličky jsme se valily vzhůru k zámku a následně dolů k podzámčí. Z města jsme měl moc příjemný pocit, doslova pohádkové výhledy mi učarovaly, stejně jako hrad i zámek. Příjemné odpoledne jsme završili posezením s kytarou v hospodě v kempu, popíjeli alkohol a snili o sjíždění klidné řeky....
