První jarní
Jen co první jarní paprsky pokynuly
sněženkám a konvalinkám k rozpuku a rtuť teploměrů po
dlouhé zimní odmlce vyšplhala k dvouciferným
hodnotám, my dostali chuť na úvodní výlet letošního roku. Ve
skutečnost jsme se rozhodli proměnit jeden z mnoha plánů
vysněných za dlouhých zimních večerů. Hlavním bodem sobotního
výletu se stalo Znojmo, jedna z perel Jižní Moravy. Minulý
rok jsem si sliboval, že se musím do města nad Dyjí vrátit, tak
proč to zbytečně oddalovat.
Já s Evičkou již tvoříme
neoddělitelný tým, pro tento poznávací výjezd jsme přibrali
ještě Martičku, Evčinu tetu. Loňská Vídeň se ji moc líbila a
myslím, že jsme našli partnera pro další cesty. Zvláštní
náboj pro mně měla již cesta samotná, protože jsem se rozhodl
řídit. Vím, věkem bych mohl být zkušený řidič chlubící se
nahusto popsanou knihou jízd, opak je však pravdou a znojemská
etuda byla první z mých delších jízd. Bez větších
problémů jsem však sebe i zbytek posádky dovezl na místo určení,
do znojemské Rooseveltovy ulice, kde jsme započali náš poznávací
okruh.
Zakládám si na pečlivé domácí přípravě, abych pak na místě samotném nebyl překvapen. Vím, že tak občas přicházím o zajímavé zážitky v podobě bloudění, ale vlastní zkušenost také prozrazuje, že ani sebelepší plánování není nikdy dokonalé a hodiny ležení na mapou se zdají být během pár minut zbytečné. Zpočátku jsem náš skromný zájezd vedl s jistotou, prošli jsme Masarykovo náměstí, prohlédli Vlkovu věž i synagogu, odlovili dvě kešky a v pár minutách zdolali rozvrzané schody na ochoz Radniční věže. Drobná nejistota v krocích se rozplynula s prvním pohledem na střechy měšťanských domů, třpytivou hladinu přehrady, nedaleký železniční most s právě projíždějící soustavou supících lokomotiv a nekonečným hadem vagónů. Popisky na tabulích nám usnadňovaly určování objektů, problém nám pak nedělo najít věznici, Loucký klášter, městské divadlo či Jezuitský kostel.
Téměř liduprázdným centrem města
jsme se přes Horní a Václavské náměstí přesunuli na terasy
poblíž pivovaru a úzkým chodníkem zamířili přes infocentrum
k rotundě svaté Kateřiny. Interiéry této památky jsem si
prohlédl už doma u Toulavé kamery, tak jsem se spokojil s pohledem
na venkovní jednoduchost stavby. Místo stejně zaujme víc úžasným
výhledem na přehradu a malebné podzámčí. Tím se dostávám
k sousední stavbě, kterou je Deblínský zámek. Ten je však
nejspíš nepřístupný a jediné, co jsme si zde prohlédli, byly
sluneční hodiny a ptačí lazaret skládající se z několika
pochroumaných sokolů a orlů.
Cestou kolem bývalého klášteru
Minoritů a současného Jihomoravského muzea jsme se dostali na
vrchol Karolíniných sadů a po kamenitých cestičkách sestoupili
až k Granickému potoku. Ztracenou výšku nám bylo vzápětí
přáno opět nabrat a to v serpentinách Hradišťské terasy.
V těchto končinách jsme nepotkali ani živáčka, jedinou
společnost nám dělalo vlastní hluboké dýchání způsobené
vynaloženou námahou. Lavička u kapličky s výhledem na zámek
byla odměnou za náročný, i přesto krásný výstup.
Touha po dalším z mnoha výhledů
nás zavedla k Eliášově kapli a dál na vyhlídku nad
přehradní hrází. K ní je smrtelníkům vstup oficiálně
zapovězen, ale díra v plotu a v trávě vyšlapaná
cestička nás nenechaly na pochybách, že činíme to nerozumnější
rozhodnutí, když bez povšimnutí míjíme zákazovou značku a
skrze šlahouny keřů se prodíráme dál ke kraji strže. Betonová
vyvýšenina vyhlídky s rezavým zábradlím v nás
nevyvolala bůhvíjakou jistotu, odvážil jsem se vstoupit pouze na
kraj a to čistě kvůli pořízení lepší fotografie. I když šlo
o vyhlídku, museli jsme k ní od kaple sestoupit o pěkných
pár výškových metrů, zpět se nám proto stejnou cestou
nechtělo. Rozhodli jsme se zkusit zarostlé schody propojující
úzké cestičky do úhledných teras v několika patrech nad
sebou. Jistotu ve správné rozhodnutí jsme nechali již na první
z nich a definitivně ji ztratili tváří v tvář černému
dobrmanovi, který byl odhodlán bránit své území všemi způsoby.
Vysoký plot byl jedinou naší záchranou. S vidinou nakousnuté
zadnice jsme zbývající schody brali po dvou, když v tom
nás překvapil mužský hlas. „Co tady pohledáváte, to je
soukromí pozemek, musíte se vrátit!“ Měřil si nás výhružným
pohledem zvláštní mladík a dodal, že přes zamčenou bránu
stejně neprojdeme. Vysvětlení, že nejsme zdejší a žádnou
ceduli o zákazu jsme neviděli, mu nestačilo. Ale my se odmítali
vrátit a když pochopil, že zamčená brána nám nebude dělat
sebemenší problém, překonal svoji lenost a velkou chuť na pivo
držící v ruce a sešel s námi dolů otevřít onu
bránu. Až pohled zpět nám prozradil, že jsme se po terasách
dostali až k onomu domu přilepenému ke skále, o kterém jsme
živě debatovali při pohledu z Radniční věže.
Po krátké procházce kolem Dyje jsme se zastavili na duchovní chvilku v chrámu sv. Mikuláše a začali hledat vhodnou restauraci k zaslouženému obědu. Namířil jsem naši skupinku ke Slepičímu trhu. Nejen kvůli hospůdce, kterou jsme tam opravdu našli, ale hlavně za posledním bodem našeho výletu a zároveň malému překvapení pro Martu – návštěvě znojemského podzemí. Znojemské podzemní chodby se táhnou v délce 90 kilometrů a místy až čtyřech podlažích nad sebou. Návštěvnická trasa měřila několik stovek metrů a trvala téměř hodinu. Jinak obyčejné podzemní chodby byly obohaceny o věrohodně vyhlížející kostlivce, bezhlavého templářského rytíře, alchymistu či pohádkové bytosti. Hlavně menší návštěvníci si tak přišli na své. Příjemný pocit jsme měli z paní průvodkyně, která nás celou dobu bavila barvitým vyprávěním o historii chodeb a celého Znojma, o soubojích měšťanů se Švédy před stovkami let i o dýcháncích se sklenicí vína v současnosti. Na vrcholu průvodcovského blaha nám prozradila něco málo o tajné chodbě pod Louckým klášterem. A pokud se i vy chcete dozvědět více o Znojmu i jeho podzemí, neváhejte se vypravit do tohoto krásného města na řekou Dyjí. My tak udělali a rozhodně nelitujeme.