MIŠÁKOVY GEO-KOLO-VÍNO A JINÉ ZÁŽITKY

       Je to tři týdny zpět, co jsem se dozvěděl, že budu na víkend opuštěn a začal jsem plánovat, jak s dvěma dny naložím. Pro páteční večer jsem přijal nabídku navštívit ples ve Slatině sobotu si rezervovala babička a oslava jejich narozenin. Nevyplněný čas se smrskl na pouhou neděli. Sedl jsem k počítači, otevřel současně mapy.cz s mapou geocachingu a začal plánovat výlet. Představa měla reálné obrysy, přesun vlakem někam mimo Brno, přibližně půldenní výšlap s větším množství krabiček. Rád bych po cestě viděl i nějaké zajímavé stavby, kus přírody, ideálně projít doposud nepoznaný kraj.

       S nápady se roztrhl pytel. Jakoby vybírané lokality překřikovaly jedna druhou ve snaze upozornit na svoje přednosti. Kdo by odolal Pustevnám se sympóziem ledových soch, soše Radegasta, Lidovému muzeu ve Valašském Meziříčí, nebo sněhem pokryté Pálavě, či hradu Cymburk v krásné přírodě Chřibů. Všechny lokality lákaly, ale zároveň se nad nimi vznášel pomyslný háček. Tím byla jejich dostupnost veřejnou dopravou. Autem jsem si na zledovatělé cesty netroufl a výstupní stanice vlaku či autobusu byla vždy příliš daleko od cíle cesty. Musel jsem brát v úvahu zimní období, aktuální sněhovou nadílku a minusové teploty. Ledové sochy i Dívčí hrady jsem nechal minulosti a začal od nuly. Po delším brouzdání internetem jsem narazil na oblast jihozápadně od Brna, údolí řeky Rokytná mezi Ivančicemi a Moravským Krumlovem. Již v létě jsem si tuto trasu plánoval projet na kole, ale jak už to u mně bývá, zapadla mezi ostatní v zapomnění.

Přibližně 16 kilometrů, kaplička, zámek, skalnaté svahy podél řeky, jen kdyby těch krabiček bylo víc. Nemůžu mít všechno, bylo rozhodnuto.

       Po všemožném domlouvání a změnách jsme s mamkou nastoupili do ranního vlaku směr Moravský Krumlov. Za okny uhánějícího vagónu se okolí probouzelo do promrzlé, zimou štípající neděle a my se v teple radiátoru pustili do svačiny na posilněnou. Krumlov, - 10 stupňů, ukazatel prozrazuje vzdálenost do cíle – 15,5 km po modré. Tato barva nás bude provázet celou cestu, začíná právě zde na nádraží a končí na náměstí v Ivančicích. U nádražní budovy je přistaven autobus, ale já ještě s optimismem a úsměvem na tváři hlásím, že ten tu jistě není pro nás, protože my se rozhodli pro výlet pěší. Po pár minutách chůze na otevřené silnici úsměv rychle zmrzl. Studený vítr během pár chvil prozkoumal všechny zákoutí našeho oblečení a já začal pochybovat o správnosti našeho počínání. To už jsme se ale blížili k sv. Floriánu, kapli postavené roku 1697 na kopci nad Krumlovem. Ne že by pohled na kapli a město pod námi nějak výrazně zahřál promrzlé tělo, ale potěšil.

       Dali jsme se úzkou cestičkou, vyšlapanou v hlubokém sněhu, opatrně dolů směrem k centru města. Kdybych se sem chtěl někdy vydat na kole, rozhodně se této cestě vyhnu. Po pár minutách opatrného sestupování jsme přešli železný most přes Rokytnou, vyšlápli krátký kopeček a ocitli se u Farního kostela Všech svatých. Kousek od něj je vinotéka, ta ovšem s nedělními turisty nepočítá. Turistická značka nás vedla přes náměstí, které však nestojí za velkou pozornost, možná ještě tak jako odstrašující příklad socialistické architektury. To už nás ale vítají zdi zámku, který je znám spíše pro významnou výstavu, kterou ukrývá ve svých sálech, než pro svůj zevnějšek. Světoznámá Slovanská epopej od Alfonse Muchy by si zasloužila reprezentativnější prostředí, ale možná můžeme být spíš rádi, že jsou monumentální plátna vůbec k vidění. Kdo by však chtěl výstavu navštívit, musí tak učinit od dubna do října, my měli smůlu. Vydali jsme se proto pro jedinou kešku výletu a pokračovali ven z města do údolí řeky Rokytné. Mezi prudké svahy tvořící malebné údolí se nedostal onen nepříjemně studený vítr a tak se šlo o poznaní lépe. Mohli jsme si užívat zimní krajinu, čistý vzduch, ticho.

       Po dvou kilometrech svižné chůze ( to abychom smazali ztrátu při sestupu od sv. Floriána) nás čekal most přes řeku a strmé stoupání k obci Rokytná, stojící na návrší obklíčené stejnojmennou řekou. Zde jsme se zdrželi pouze studováním mapy a po chvilce opět sestoupili dolů k zamrzlému korytu. To už na nás čekala další podívaná výletu v podobě zamrzlého vodopádu. V letních měsících rozhodně nemůže být zážitek takový, jaký se dostává v případě zamrznutí. Odhadem čtyři metry vysoký vodopád obklopen příkrými svahy přišlo dle stop prohlédnou spousta lidí, lepší období si nejspíš nemohli vybrat.

       Kolem cesty se začaly objevovat malé chatky a i prostředí kolem nich bylo očividně upravené ke spokojenosti jejich majitelů. Různé posezení a zákoutí u chat mě nechávalo klidným, ne tak lanový most přes říčku. V okamžiku padal batoh do sněhové peřiny a já se sápal zdolávat druhý břeh. Nic nepomohlo volání starostlivé matky, mladý hošík v mém těle velel k pokoření této překážky. Pokud by někdo čekal nejisté zaškobrtnutí a následný pád do ledové vody, bude zklamán. S jistotou zkušeného gymnasty jsem kráčel tam i zpět a v půli sestavy si dovolil ležérní pózu pro nervózně vyhlížející fotografku. Příjemně rozcvičen a posilněn optimismem jsem si jen tak pro radost vylezl do skalního výklenku. Tím ovšem výčet atrakcí dosáhl konce a my se opět nechali unášet modrou turistickou značkou, která nás vedla zasněženým polem, nad ním jsme viděli torzo tvrze a ves Budkovice. Následovala náročnější část cesty. Slabě prošlapanou lesní cestou jsme zdolali nejvyšší bod nedělního výletu. Během pomalého výstupu jsme se několikrát zastavili u nápadného oraniště mezi stromy. To si divočák hledal potravu a zanechal po sobě doslova spoušť. Cestou dolů do údolí jsem nenápadně sledoval, zda-li nějaké prase neuvidím. Později jsem přemýšlel, jestli by setkání s divočákem znamenalo opravdové štěstí. Jestli by nepovedená fotografie čuníka vyvážila dlouhé hodiny křečovitého držení na nejbližším smrku…

       Pomalu jsme se blížili k Ivančicím, v dálce hrdě čněla věž kostela, les se otevíral až jsme ho nechali nadobro za sebou. Blízkost města prozrazovaly i množící se postavy, směřující do přírody za odpolední procházkou.

       Naše kroky neomylně mířily k restauraci u náměstí. Svařené víno a grilovaný sumec se stali příjemnou odměnou za zvládnutou trasu. Jako bonbónek se dá považovat návštěva výstavy o místním rodáku Alfonsi Muchovi a krátké zastavení u rodného domku Vladimíra Menšíka.