Údolím řeky Rokytné
Je to tři týdny zpět, co jsem se
dozvěděl, že budu na víkend opuštěn a začal jsem plánovat,
jak s dvěma dny naložím. Pro páteční večer jsem přijal
nabídku navštívit ples ve Slatině sobotu si rezervovala babička
a oslava jejich narozenin. Nevyplněný čas se smrskl na pouhou
neděli. Sedl jsem k počítači, otevřel současně mapy.cz s
mapou geocachingu a začal plánovat výlet. Představa měla reálné
obrysy, přesun vlakem někam mimo Brno, přibližně půldenní
výšlap s větším množství krabiček. Rád bych po cestě
viděl i nějaké zajímavé stavby, kus přírody, ideálně projít
doposud nepoznaný kraj.
S nápady se roztrhl pytel. Jakoby vybírané lokality překřikovaly jedna druhou ve snaze upozornit na svoje přednosti. Kdo by odolal Pustevnám se sympóziem ledových soch, soše Radegasta, Lidovému muzeu ve Valašském Meziříčí, nebo sněhem pokryté Pálavě, či hradu Cymburk v krásné přírodě Chřibů. Všechny lokality lákaly, ale zároveň se nad nimi vznášel pomyslný háček. Tím byla jejich dostupnost veřejnou dopravou. Autem jsem si na zledovatělé cesty netroufl a výstupní stanice vlaku či autobusu byla vždy příliš daleko od cíle cesty. Musel jsem brát v úvahu zimní období, aktuální sněhovou nadílku a minusové teploty. Ledové sochy i Dívčí hrady jsem nechal minulosti a začal od nuly. Po delším brouzdání internetem jsem narazil na oblast jihozápadně od Brna, údolí řeky Rokytná mezi Ivančicemi a Moravským Krumlovem. Již v létě jsem si tuto trasu plánoval projet na kole, ale jak už to u mně bývá, zapadla mezi ostatní v zapomnění.
Přibližně 16 kilometrů, kaplička,
zámek, skalnaté svahy podél řeky, jen kdyby těch krabiček bylo
víc. Nemůžu mít všechno, bylo rozhodnuto.
Po všemožném domlouvání a změnách
jsme s mamkou nastoupili do ranního vlaku směr Moravský
Krumlov. Za okny uhánějícího vagónu se okolí probouzelo do
promrzlé, zimou štípající neděle a my se v teple radiátoru
pustili do svačiny na posilněnou. Krumlov, - 10 stupňů, ukazatel
prozrazuje vzdálenost do cíle – 15,5 km po modré. Tato barva nás
bude provázet celou cestu, začíná právě zde na nádraží a
končí na náměstí v Ivančicích. U nádražní budovy je
přistaven autobus, ale já ještě s optimismem a úsměvem na
tváři hlásím, že ten tu jistě není pro nás, protože my se
rozhodli pro výlet pěší. Po pár minutách chůze na otevřené
silnici úsměv rychle zmrzl. Studený vítr během pár chvil
prozkoumal všechny zákoutí našeho oblečení a já začal
pochybovat o správnosti našeho počínání. To už jsme se ale
blížili k sv. Floriánu, kapli postavené roku 1697 na kopci
nad Krumlovem. Ne že by pohled na kapli a město pod námi nějak
výrazně zahřál promrzlé tělo, ale potěšil.
Dali jsme se úzkou cestičkou,
vyšlapanou v hlubokém sněhu, opatrně dolů směrem k centru
města. Kdybych se sem chtěl někdy vydat na kole, rozhodně se této
cestě vyhnu. Po pár minutách opatrného sestupování jsme přešli
železný most přes Rokytnou, vyšlápli krátký kopeček a ocitli
se u Farního kostela Všech svatých. Kousek od něj je vinotéka,
ta ovšem s nedělními turisty nepočítá. Turistická značka
nás vedla přes náměstí, které však nestojí za velkou
pozornost, možná ještě tak jako odstrašující příklad
socialistické architektury. To už nás ale vítají zdi zámku,
který je znám spíše pro významnou výstavu, kterou ukrývá ve
svých sálech, než pro svůj zevnějšek. Světoznámá Slovanská
epopej od Alfonse Muchy by si zasloužila reprezentativnější
prostředí, ale možná můžeme být spíš rádi, že jsou
monumentální plátna vůbec k vidění. Kdo by však chtěl
výstavu navštívit, musí tak učinit od dubna do října, my měli
smůlu. Vydali jsme se proto pro jedinou kešku výletu a pokračovali
ven z města do údolí řeky Rokytné. Mezi prudké svahy
tvořící malebné údolí se nedostal onen nepříjemně studený
vítr a tak se šlo o poznaní lépe. Mohli jsme si užívat zimní
krajinu, čistý vzduch, ticho.
Po dvou kilometrech svižné chůze (
to abychom smazali ztrátu při sestupu od sv. Floriána) nás čekal
most přes řeku a strmé stoupání k obci Rokytná, stojící
na návrší obklíčené stejnojmennou řekou. Zde jsme se zdrželi
pouze studováním mapy a po chvilce opět sestoupili dolů
k zamrzlému korytu. To už na nás čekala další podívaná
výletu v podobě zamrzlého vodopádu. V letních měsících
rozhodně nemůže být zážitek takový, jaký se dostává
v případě zamrznutí. Odhadem čtyři metry vysoký vodopád
obklopen příkrými svahy přišlo dle stop prohlédnou spousta
lidí, lepší období si nejspíš nemohli vybrat.
Kolem cesty se začaly objevovat malé
chatky a i prostředí kolem nich bylo očividně upravené ke
spokojenosti jejich majitelů. Různé posezení a zákoutí u chat
mě nechávalo klidným, ne tak lanový most přes říčku.
V okamžiku padal batoh do sněhové peřiny a já se sápal
zdolávat druhý břeh. Nic nepomohlo volání starostlivé matky,
mladý hošík v mém těle velel k pokoření této
překážky. Pokud by někdo čekal nejisté zaškobrtnutí a
následný pád do ledové vody, bude zklamán. S jistotou
zkušeného gymnasty jsem kráčel tam i zpět a v půli sestavy
si dovolil ležérní pózu pro nervózně vyhlížející
fotografku. Příjemně rozcvičen a posilněn optimismem jsem si jen
tak pro radost vylezl do skalního výklenku. Tím ovšem výčet
atrakcí dosáhl konce a my se opět nechali unášet modrou
turistickou značkou, která nás vedla zasněženým polem, nad ním
jsme viděli torzo tvrze a ves Budkovice. Následovala náročnější
část cesty. Slabě prošlapanou lesní cestou jsme zdolali nejvyšší
bod nedělního výletu. Během pomalého výstupu jsme se několikrát
zastavili u nápadného oraniště mezi stromy. To si divočák
hledal potravu a zanechal po sobě doslova spoušť. Cestou dolů do
údolí jsem nenápadně sledoval, zda-li nějaké prase neuvidím.
Později jsem přemýšlel, jestli by setkání s divočákem
znamenalo opravdové štěstí. Jestli by nepovedená fotografie
čuníka vyvážila dlouhé hodiny křečovitého držení na
nejbližším smrku…
Pomalu jsme se blížili k Ivančicím, v dálce hrdě čněla věž kostela, les se otevíral až jsme ho nechali nadobro za sebou. Blízkost města prozrazovaly i množící se postavy, směřující do přírody za odpolední procházkou.
Naše kroky neomylně mířily k restauraci u náměstí. Svařené víno a grilovaný sumec se stali příjemnou odměnou za zvládnutou trasu. Jako bonbónek se dá považovat návštěva výstavy o místním rodáku Alfonsi Muchovi a krátké zastavení u rodného domku Vladimíra Menšíka.