Vysoké Tatry
Nabídka prodlouženého víkendu ve Vysokých Tatrách přišla jako blesk z čistého nebe. Byla mi oznámena jaksi mimochodem při večerním venčení psa. Jako by žena nevěděla, co se mnou taková zpráva udělá. Hned jsem sedl k počítači, začal probírat mapy a plánovat možné túry. Slovenské hory se mi prozatím vyhýbaly, najednou však byly tak blízko. Tentokrát to nebudou žádné směšné kopečky, běželo mi hlavou, ale vysoká skaliska, náročná stoupání, nic než kamení, ledovcová plesa. Páni, já opravdu uvidím křišťálově průzračná plesa, možná v jednom z nich smočím unavené tělo. A ty výhledy. Sednu si na špičku vysoké hory a budu dlouhé minuty pozorovat všechnu tu krásu pod sebou, zelenající se doliny, skalnaté štíty hrající všemi odstíny šedi, zubaté hřebeny táhnoucí se celým obzorem.Kdepak, radovat se dokážu jako malý dítě, když přijde na věc. A jakmile jde o cestování - nehasit, hořím!
Výlet byl naplánován na polovinu srpna. Období, kdy nám počasí rádo ukazuje svoji nadřazenost nad vším pozemským. Můžeme čekat tropické teploty, silné bouřky s provazy deště silnými jak námořnické lano, stejně tak i vlezlý a vytrvalý déšť v londýnském stylu. Rosnička nás vzala na milost a na víkend předpověděla nebe bez mráčků a teploty vysoké jak tatranské štíty. V horách takové počasí uvítáte, ale v autě bez klimatizace to rozhodně není zábava k popukání. Kdo z vás chodí do sauny a omylem ho tam na pět hodin zavřeli, přibližně tuší, jak jsme se po příjezdu do Tatranské Štrby cítili. O to příjemnější bylo přivítání od nových slovenských přátel, kteří se stali našimi hostiteli. Díky jejich vřelému přijetí jsme se za chvíli cítili jako doma.
Po dlouhé večerní debatě jsme se shodli na cíli sobotního výšlapu. Tím se staly Rysy se svými
Po zaplacení pěti Eur za odložení auta v zubem času ohlodaném parkovacím domě jsme se vydali vstříc zážitkům na dlouhé cestě směrem do nebes. Že do nebe vede cesta přes peklo, jsem zjistil záhy. Ne, ještě nemluvím o strastech při výstupu kamenným korytem vzhůru, no obával jsem se dvou věcí. Jak bude fungovat pochod desetičlenné skupiny a jak se tělo moje a mé ženy popere s následky nedávné nemoci.
První problém se vyřešil dřív, než vznikl. Alice, které jsme neřekli jinak než Elis, ukončila svůj výstup na Rysy už v základním táboře. Nové topánky ji hned u Štrbského plesa rázně naznačily, že na nějaké skotačení po kamenech nebyly vyrobeny a tak Elis nezbylo než celý den strávit v místních kavárnách. No já si vyloženě nestěžoval, protože mi její výřečnost a suverenita lezla krkem už po čtvrthodince v autě. Od Štrbského plesa jsme vyrazili po červené směrem k Popradskému plesu. Naše velká skupina se rázem roztrhala a všichni jsme se sešli až večer u aut. Mírné stoupání lesní cestou se po půl hodince zlomilo v sestup po kamenité stezce. Pomalu se otevíraly výhledy na okolní kopce, no my jsme museli sledovat dění pod nohama. Přílišné kochání by rychle skončilo držkopádem. Hodinka svižné chůze a už nás z dálky vítal chumel turistů u rozcestníku pri Popradskem. Předzvěst pohromy. Od té chvíle jsme si neužili chvilku samoty, stali jsme se účastníky procesí za účelem dobytí nejvyšší polské hory. Lidský had nás nemilosrdně pozřel, nebylo cesty zpět. Po modré jsme se nechali unášet vzhůru až k rozcestí pod Rysmi. Tam jsme měli poslední možnost vystoupit z toho šíleně přeplněného vlaku, změnit plány a místo Rysů zdolat Koprovský štít. No dali jsme se do války, tak budeme bojovat. A že vojna není kojná, jsme poznali záhy. Nedoléčená chřipka, sluníčko, studený vítr, tisíce lidí kolem. To všechno se mi snažilo zpříjemnit náročný výstup kamenným suťoviskem. Naštěstí tu byly nádherné okolní vrcholky, vlevo Satan, Hlinská veža a Koprovský štít, nad námi v dálce Rysy. A kdyby mi snad mělo byt nejhůř, za jedním z mohutných kamenů velkých jak stodola se zničehonic vylouply Žabie plesa. Jen tak, bez předchozího upozornění. Žádná cedule, prostě vteřina a moje první horské pleso. To se vám šlape o dost líp a případná teplota jaksi ustupuje do pozadí, lidi najednou zmizí. Jenže takový kouzla neovládá každý, k tomu musí být člověk tak trochu blázen, aby se radoval z každé pampelišky na rozkvetlé louce. A protože moje Evička není blázen, protrpěla si výstup až do samotného konce. A to nás ještě čekal náramný krpál. Před náročným stoupáním jsme si ale pořádně vydechli, protože nás čekal úsek s několika řetězi, u kterých se vytvořila fronta, kterou můžeme vídat snad už jen v dokumentech o socialismu.
Po půlhodince stoupání do nebes nás přivítala chata Pod Rysmi. S jazykem na vestě, ale šťastní. Hledání volného místa na sednutí mi připomínalo situaci, kdy na vyprodaném stadionu stojíte s lístkem v ruce a hledáte jedinou volnou sedačku. Metr čtvereční se pro nás ještě našel, shodili jsme batohy a odpočívali. Výhled na okolní kopce se příliš nezměnil. K předchozímu výčtu přibyl vrchol Vysoké. Co však bylo hlavní, Rysy byly nadostřel.
Úzkou pěšinou po suťovisku, kde to pod nohama pěkně ujíždělo, jsme se vyhoupli do sedla Váha. Tam se nám otevřel nádherný výhled na Ťažkou (dříve Českou) dolinu, Ťažkou vežu, Kačaciu vežu a desítky menších vrcholků. Nacházeli jsme se v 2337 metrech, dalších 162 výškových metrů a půl hodiny nás dělilo od vrcholu. Zatnul jsem zuby a dal se ukrajovat poslední metry. Čím se blížil vrchol, přibývalo lidí. Což mi přišlo jako vtip, protože jsem nevěřil, že by jich mohlo být ještě víc. Někdo říkal, že se ve stejný den koná národní výstup na nedaleký Křiváň. To se všichni chůzeschopní Slováci vydají po stopách spisovatele Štúra, aby na vrcholku společně pěli chvalozpěvy o velikosti jeho děl. Já měl takový pocit, že byl letos Kriváň mimo provoz a tak si všichni střihli Rysy. No na vrcholu se snad zdarma rozdávaly dosud nepublikované štúrovy spisy, protože takový chumel lidí jsem na horách ještě neviděl. Pokusil jsem se procpat k nejvyššímu bodu, což se mi s vypětím všech sil podařilo, na vrcholovou fotku jsem se ale vykašlal a raději slezl zase kousek níž, mimo mumraj a tam si užíval zasloužené výhledy.
Nebýt lidí všude kolem, seděl bych tam ještě dnes, ale takhle si pohodu nepředstavuju. Raději jsem seběhl do sedla a po krátkém odpočinku jsme se vydali zpět. Vraceli jsme se stejnou cestou a tak jsme už tolik nekoukali kolem sebe a dolů víceméně běželi a předbíhali turisty tvořící jeden velký zástup. Sobotní túru jsme zakončili v příjemné restauraci na břehu Štrbského plesa. Před námi svařák a kopec halušek, v dáli Solisko a další vrcholky ozářené pozdním sluncem. Věru skvostný závěr.
Na druhý den jsme naplánovali snadnější výlet, jehož cílem byla Téryho chata, nejvýše položená chata v Tatrách. Autem jsme přejeli do Starého Smokovce, odkud jsme se chtěli nechat vyvést zubačkou na Hrebienok. Ušetřili jsme tak hodinu chůze, avšak naše peněženka byla o deset eur lehčí. V ceně však byl závěrečný sjezd z Hrebienku zpět na koloběžkách. Nemusím zdůrazňovat, že jsem se na tu jízdu těšil celý den.
Vydali jsme se po zelené směrem k Rainerově chatě. Opět cesta plná nebezpečně uložených kamenů, opět oči upřené k zemi. Mám takový pocit, že jsou všechny cesty v Tatrách stejné. Mám nutkání je všechny projít, to abych věděl...
Strácíme výšku až k Studenému potoku a několika krásným vodopádům na jeho trase tatranskámi dolinami. Obrovské balvany pod vodopády lákají k fotografování a tak se všichni na těch kamenných obrech střídáme a pózujeme, když v tom Evči podjede noha a na vlastní kůži zažívá pocit, který jistě měl i člověk, jež dal tomuto potoku jméno. Tady nepomůže ani Gore-Tex, všechno má kompletně mokré. Naštěstí je stejně jako včera pařák a cestou všechno rychle uschne.
Od Rainerovy chaty začíná táhlé stoupání zpevněným chodníkem, občas mám pocit, jako by jsme šli po kamenném mostě. Téměř rovná cesta vzhůru, minimum zatáček a krásné výhledy. K tomu azurové nebe. Nad námi ční hřeben Slavkovského štítu, nemůžu se toho pohledu nabažit a v duchu (aby to žena neslyšela) si slibuju, že si na něj jednou vyšplhám. Po hodině cesty usedáme k odpočinku a svačině u Zámkovského chaty. Ta je bránou do Malé Studené doliny, na jejímž konci je i cíl naší cesty, nejznámější z tatranských chat. Cesta se na začátku klikatí mezi nízkými borovicemi, aby se po chvíli otevřel výhled na širokou dolinu tvořenou z jedné strany Prostredným a z druhé Lomnickým hřebenem. Tam někde na samotném konci tuším Téryho chatu a nad ní Lomnický štít. Odlesky slunce od kopule hvězdárny na jejím vrcholu září až k nám. Velice příjemnou změnou oproti pátku budiž absence nevolnosti a především lidí. Ano lidí! Ještě včera byly všude, že se ani na záchod nedalo odskočit, dnes jsme potkávali minimum turistů. To má člověk chuť i pozdravit, zeptat se jak se daří a kam míří. No všichni míříme k „Teryně“, tak rychle vzhůru. Cesta stoupá jen pozvolně, i podklad je nějak rovnější, tak si můžeme hlavu ukroutit skrze tu nádheru vůkol. To má jeden chuť i básně skládat, jak je mu najedou příjemně. Ale o pohodové procházce Tatry nejsou a tak se cesta z čista jasna stáčí a prudce zvedá, šotolinu střídají balvany obludných rozměrů a stezka vede nejednou přímo přes ně. Pár dlouhých serpentin, spousta výškových metrů a už nad sebou vidíme plošinu a po chvilce i střechu chaty. Ještě pár kroků a máme ji tu v celé své kráse a tomu i obrovská plesa. V dolině sevřené hřebeny je jich celkem pět a jmenují se Spišská. K odpočinku si vybíráme sluncem vyhřátý kámen větší než chata samotná s krásným výhledem na všechnu tu nádheru kolem. Dobrou hodinu a půl relaxujeme a sledujeme dění kolem. Přiběhl hlouček sportovců, kteří chtěli před celou tou sešlostí předvést svoji kuráž a hezky jeden po druhém vlezli do plesa. Nedalo mi to a šel jsem vyzkoušet teplotu vody. Vlezu do všeho, ale tohle si nechám ujít. Do tohoto by se ani tučňákovi nechtělo. A navíc se to stejně nesmí...
Bylo na čase se vrátit zpět, bohužel opět stejnou cestou. Tatry nemají moc okružních túr, které by se daly zvládnout za jeden den a tak není zbití. Naštěstí si pro nás slunce připravilo krásnou podívanou, jeho paprsky daly štítům krásnou barvu a tak bylo při sestupu na co se dívat a co fotit.
Čím jsme se blížili k Hrebienku, tím jsem podvědomě zrychloval. Čekaly na nás koloběžky a parádní sjezd dolů do Smokovce. Vyfasovali jsme nezbytnou helmu s vestou a vyrazili. Hned v první zatáčce jsem pochopil, proč mi chlap od obsluhy tak důrazně vnucoval onu helmu. Stav koloběžek byl v žalostném stavu, cestou dolů jsem stihl čtrnáct otčenášů a to nejsem věřící. No ten nahoře to z vyhlídky na Lomničáku všechno sledoval a tak nás bezpečně dovedl až do cíle, za což mu patří můj dík. Mohli jsme si tak z Tater odvést krásné vysokohorské zážitky a několik slibů, že se sem ještě vrátíme. Už teď se těším, na Tatry i pohostinnost našich bratrů.